TETIČKA PIJÓ

Rovnó předevčírem, před svatym Mikolášem, sem se mojé jevičské tetičke ptal, jaké to měla ževot se stréčkem. „No copak si mesliš, te pisálko holhané, ževot s mozekantem néni jenom samá serenáda,“ vesókala ze sebe zamešlená tetička, všecka rodá jak mak na polo. „Dež vrzával na zábavách a všelezjakéch tancovačkách, přešil decky dom ráno, kde ož sem měla podojenó našo cetkovickó kozenko Blahuvko a naši děcka se na něho divale jako na boži zjeveni. No ja, dneska ož hraje jenom vo pohřbách, a gdež přende dom brzo, e tak je jak zákon káže.“

Za krátkó dobo jo zas volám. Z drohé strane ale zachrči jak cyankálim převotrávené hlas. A tak vezvidám: „Kdepak máš, stréčko, svojo tetičko?“ „No, kde be bela, te zvědavá harmaro,“ povidá stréček Cyrda – hóřecké rodák – a pokračoje v řeče: „Sedi na Moravě na předvánočnim sleto a plká z babama z Dia. A já mosim bet doma a hlidat děcka našeho Fanócha,“ vehrkl stréček jak splašené šifonér.

A tak telefónojo dalši boži deň. „Copak ste si tam dale, tetičko?“ Polehóčko špijónim. „No, co bech si dala, te chetráko jeden, dvě pivečka a jedno babskó zelenó.“

A tož šťastné a veselé celé nové rok, a ať Vám furt chotná e zdravi slóži, moja drahá tetičko, e Tobě, milé stréčko z královskyho města Jevička. Ja bať, jak decky řikal muj dědóšek Josef, zvané Pepiš: "Ledi, co se škádlivajó, se rádi majó!"

Autor textu: Pavel Kyselák, člen Obce spisovatelů České republiky