Ranni kafé

Ho nás doma se ráno ke snidani tradičně ďálo „kafé“. Bela to vlastně bilá káva, teda mliko smichany s kávovym vodvarem. Naši kopovale kávovinovó směs Melto. Do vode se nasepala vrchovatá polivková žečka a nechalo se to povařet. Abe to mělo lepši šmak a pěkně to vonělo, tak tam mama předávala aji trocho zrnkovyho kafé. Mnohde se stalo, že pře troše nepozornosti rechlo zpěněné nápoj rovnó s bodem varo hotekl po plotně…

Dež sem chtěl někde čaj, tak mně naši řikale, že je to po ráno SLABY, abech si rači hodělal kafé. Že čaj je vlastně jenom vobarvená voda, že to naše kafé je prostě seťéši pro svojo hostoto. A gdeš sem si hodělal čaj, tak naši řikale, že to néni čaj, ale loža, jak to belo černy. E gdež sme měle doma take kozi mliko, kafé se ďálo z kravskyho, protože z koziho jsme ho jako děcka nechtěle, a tak se převážně nalivalo našemo praseti na přelepšenó. A protože sem bel hodně vebiravé, tak sem si meltovy kafé e mliko nalival do hrnko bedlevě přes ceditko, abech náhodó neměl aji blano z mlika nebo nějaky to hrobši zrnko z melte.

Pamatojo si, že muj děda ož neměl žádny zobe, a tak si kafé dával do kastrólko, kam si drobil soché chleba. Ho sósedu ďále ráno take kafé, ale na rozdil vod nás zase ze žetovke. Dřiv si meltovy kafé v litrovym kafáblo vozel do práce aji brácha, dež ďál ve sklárnách, abe aspoň trocho hohasel žizeň ho rozpálené pece.

Dež sem jednó přejel dom a chtěl mamě ráno hodělat kafé, našel jsem v komoře v modrym litrovym hrnko na dně ož jen zbetek, kerymo se řikalo soc čili hosazeny hrobši zrnka z hovařené kávovinové směse Melta. A tak jsem nakonec kafé hovařel ze sáčko, ale to nebelo vono – po smicháni s mlikem belo moc světly. Bohožel, belo to jeji posledni ranni kafé, kery měla doma e v ževotě zároveň.

Po čase sem v komoře našel voseřelé modré litrové hrnek aji s hosazenym socem na dně ještě vod tenkrát. Hrnek nakonec prodiravěl, ale nemělo ož z něho co vetyct a hlavně: NEBELO OŽ KOMO Z NĚHO NALIT TO NAŠE KAFÉ.

Autor textu: Pavel Kyselák

Představení autora:
Ing. Pavel Kyselák pochází z Moravy, ale trvale žije v Praze, kde také vystudoval Vysokou školu ekonomickou. Pracoval jako ekonom se zaměřením na mezinárodní zdaňování.

Od útlého mládí se věnuje psaní. Na základní škole byl "šéfredaktorem" třídního časopisu Husí kravata aneb Večerní Jaroměřice. Své literární příspěvky otiskuje v místních i celostátních novinách a časopisech. Přispívá rovněž i do Českého rozhlasu. V rámci unikátní výstavy, kterou v roce 2019 pod názvem Náš listopad 89 pořádala Univerzita Karlova, byla zařazena i jeho fotografie z roku 1989.

Dosud vydal dvě knihy pod názvy: Čmikání na bráchu a Bráchova krapalice, a také několik brožur. V uvedených knihách i dalším tisku uvádí vybrané fejetony a statě ve své rodné malohanáčtině, tedy z kraje okolo Jevíčka. V tomto směru spolupracuje s Ústavem pro jazyk český AV ČR. Z hlediska své odborné problematiky v oblasti mezinárodního zdaňování publikoval odborné články v několika časopisech s právním a daňovým zaměřením včetně internetových portálů.