PLKANOV

Dědina, kerá se nacházi jenom kósek vod nás, se hóředně menoje Horní Štěpánov. Ho nás doma jsme ji ale neřekle jinak než Plkanov. A ledum, keři tam žele, zase Plkani. Jak toto mino přešlo na boži svět, to bohožel nevim. Ale meslim si, že si tam ledi toze rádi povidale a teda plkale… Take se řikalo, možná e trocho škádlevě, že tam žejó sami chetři ledi. E do naši dědine se jich pár převdalo če přeženilo. Pamatojo si, že naša hostinská Tónka tam decke rok co rok jezdila za svojó sestró na srpnovó vavřencovó póť. A dež se zavečir navracela dom sedmym autobusem, tak naši mamě řikávala, že ož je to ráno e večer citit, že teply dně pomalo vodcházijó. Nakonec e stará vezkóšená pranostika řiká: co červenec nehovaři, to Vavřenec nedopeče.

Z veprávěni myho spolužáka Metuda z Hrochova take vim, že na Štěpánově bévale hodně pobožni ledi. Měle kdese jednoho farářa, keré se s mistnima „ovečkama“ trocho vic přátelel. Hrával s něma třeba e divadlo. A kdež pré v nedělo ráno na mše svaté začinal kázani, tak neřikával mili farnici, ale mili štěpánovšti…

Další moja spominka na Štěpánov je ale toze smotná. Jak pišo na jinym mistě, 1. záři 1970 se zabil pře autohavárce muj starši brácha Jeňa. Belo mo póhéch dvacet čteře let. No co vám mám povidat… Naši jele drohé deň za štěpánovskym zahradnikem, abe tam zakázale smotečni věnce a ketke. A hneť za Novosádama, což je přelehlá mistni osada, je haltovale esenbáci e vojáci. No jako be toho smotko belo málo. Tenkrát se na Štěpánově vodehrála veleká rodinná tragédia. Bratr tam zastřelel svyho bratra e s manželkó, keři se vodpoledňe vracele z práce. Pak se hotekl skovat a nakonec se zastřelel take. Kdež naši v soboto ráno si přejele pro hotovy věnce, tak žensky, kery je dělale, nadávale a brblale, že mosijó dělat věnec aji mistnimo vrahovi…

Přimo na Plkanově take bydlel známé a vehlášené šofér autobuso nějaké Franta Hadru. Jezdival na lince Jevičko – Horni Štěpánov a ráno nas vozival do škole. Bel to velece dobré e sympatické člověk. Měle sme ho jako děcka moc rádi take proto, že jezdivával pozďéc, než mo nakazoval jizdni řád. Dež ráno přejel vod Jevička, tak se zašil eště dom nasnidat, a tak verazel zpátke vo nějakó to minótko po sedmé. Zato drohé šofér, keré ho střidal, jezdival načas. A to bele pro nás panečko hned po ráno decky pěkny závode! Jednó v zémě jsem letěl na posledni chvilo. Belo náledi a já sem hoklóhl a letěl jak sepané hrach, až sem si pěkně narazel svojo nebohó kostrč.

Vo šoférech e mozekantech se ho nás řikalo, že se kolem nich žensky jen točijó. Ja bať, jednó Vám Franta Hadru vezl takovó betálnó černovlasó babo, že radosť se jenom zadivat. E me jako mali fagani sme na ňo čoměle jako tele na novy vrata. Měla namiřeny do Boskovic, a tak mosela v Jaroměřecich přelizat na Boskovičák, keré tam přejižděl vod Jevička. No ja, jak ož sem spominal, Franta méval decky zpožděni, a dež sme přejele do Jaroměřec, Boskovičák ož bel fuč. A tož ani nezastavil, ale rovnó hampnol na pedál s plynem a letěl jak širón. Teprová za dědinó ho Donave hoviděl jeho záda. Začal na něho tróbit, jako debe hořelo ve všech vokolnich dědinách. Jenomže boskovické autobus pelášel jak rachétle, hnaná namazanéma čertiskama z Lópežnika. Franckovi nezbelo, než svuj koráb vobrátit a jet zpátke do Jaroměřec. A me sme chtě nechtě mosele velizat a pěkně mazat rovnó do škole.

No ja, dneskaj milé Frantik Hadru nadobro vodpočivá hned zkraja štěpánovskyho hřbitova. Kdež se dostano na Plkanov, nevopomeno se ho něho zastavit. A přetom pevně dófám, že až se s nim jednoho božiho dňa potkám, že mě bode zase vozet.

Autor textu: Pavel Kyselák, člen Obce spisovatelů České republiky