Kromě dobré moravské slivovice je kraj kolem Jevíčka charakteristický i svým malohanáckým nářečím. A právě této speciality využil můj strýček, který po studiích zahradnického oboru v Lednici a v Brně odešel na druhou stranu republiky – do severočeského Děčína.

Coby mladý praktikant prodával čerstvou zeleninu vypěstovanou v tamní zelinářské zahradě, kde pracoval. Jednou přišla nakupovat mladá dáma a kromě jiného požadovala i kapustu. A strýc v rámci svého šprýmování si vzpomněl na rodnou řeč a lišácky jí povídá: „Bohužel, kapustu nemáme, ale kdybyste chtěla kchél – ten máme.“

Slečna poněkud zrozpačitěla, co jí ten „mladíček“ vlastně nabízí, a povídá: „Ne, děkuji, ten nechci!“ Ono totiž ho nás se kapustě odjakživa říká prostě kchél.

Pravda, strýček už je na pravdě boží a odpočívá na venkovském hřbitově Horního Štěpánova, ale rodinná historka je stále živá.

P. S. V souvislosti s touto hlávkovou zeleninou jsme u nás také říkali: Bels na svatbě? No bel. A co tam měle? No, co be měle, kchél. A jaké bel? No dobré bel.