Kovářskou dílnu měl hned vedle svého rodinného domku, který stál naproti místní škole. Část své práce ale dělal venku na volném prostranství před domkem, a to zejména když koval koně (u nás se říká kul) a „nazouval“ jim nové podkovy. Dokázali jsme u něho stát celé hodiny jako přikovaní.

Kovářské řemeslo. Ilustrační fotoKovářské řemeslo. Ilustrační fotoZdroj: se souhlasem Pavla Kyseláka

Největší štěstí a také nejvíce možností užít si takové podívané však měla děcka, jejichž třída byla svými okny otočena přímo proti průčelí kovářského domku. I během vyučování tak mohla sledovat vzrušující a neodolatelnou podívanou. Zpod koňských kopyt syčel dým a my jsme nemohli odtrhnout své dětské zvídavé oči od mistrovského díla kováře Pytely. 

Když zemřel, přišla mu na pohřeb téměř celá dědina i formani z širokého okolí, kteří k němu pravidelně jezdili. Údery kostelních zvonů mně tenkrát připomínaly údery jeho kovářským kladivem. Co krok, to úder zvonů, to úder kladiva – až na hřbitov.

Člověk už zapomněl „všelizjaké“ ty matematické a fyzikální vzorce, které jsme se na základní škole učili, ale obraz místního kováře Pytely při jeho práci mně utkvěl v paměti navždycky, stejně jako podkova, kterou mi jednou věnoval pro štěstí.

Pavel Kyselák