Ať žmólám nabróšenó tožko jak žmólám, žádná klódná slavnostni óda ze mě nevelizá. E v noce pabónim a nic. Sténě jako pole má svy hóvrati e já to vezmo napěkno zkraja.

Je tomo právě rovnéch sedumdesát let, co moja drahá jevičská tetička Mařka přešla na svět. Vechodila základni školo. Tenkrát aji hrála divadlo. Dostala vám pěknó rolo, bela za princezno. No pěkné to bel kósek.

Pak si hoďála maturo, abe měla pořádny vzděláni. Tenkrát v té době se hodně nosele minisokně a take letěle pleteny šate. Moja mama ji jednó takovy hoštrikovala. No ja, bele ale take toze krátky, a tož doma ji to neprošlo…

Vechovala tře děcka. Ož dávno tomo dávno, co velitle z rodnyho hnizda. A tak dneskaj ož vechovává jenom svyho moža – stréčka Cyrdo, hóřeckyho rodáka. A nesmim take vopomenót, že kdež belo potřeba, tak pomáhala ze školnima ulohama e sósednim děckám. Občanske se take angažovala – chodila vitat narozeny děcka.

A copak dělá tetička včel? No, co be. Každé bilé deň hneď po ráno nastartoje svyho pěšiho oře a verazi na náměsti. Cely ho vobende, zastavi se v tabáko, prolestoje čerstvy novine, splkne s osádkó koloniálo, někde si dá aji k temo štamprlo, kópi něco k zakósnoti a hotiká honem dom. Eště ho kostela nevopomene hodělat křižek. A tak to probihá skoro každé boži deň.

Nedá se svitit, žádnó ódo k jubileo sem sténě nevemeslel. A tož rozmilá tetičko, ať Tě slóži a hlavně hodně a hodně zdravi a eště jednó zdravi. A s tóto tajnó depešó ji posilám aspoň malé pugét, spletené z poblázněnéch e rozveléch slov.

Pavel Kyselák, člen Obce spisovatelů České republiky