Naša dědina Nový Dvůr (lidově zvaná Fameleje) byla mnohonásobně menší než sousední Úsobrno. Jednou tam měli postavenou pěknou výstavní májku. Rozhodli jsme se, že jim ju ukradnem. Několik dní jsme se radili jak na to. Vymýšleli jsme všelijaké strategické a taktické plány do všech možných detailů, jak se jí zmocnit.

Naplánovaného večera jsme za setmění vyrazili na tajnou akci. Ti nejsilnější z nás „naložili“ májku na kola a naše výprava upalovala k domovu. My s bráchou jsme uzavírali celý bojový peloton a hlídali jsme, zda nás někdo nepronásleduje. Brácha mě vezl na štangli kola a najednou zpozoroval, že za námi kdosi utíká. Přibrzdil a shodil mě z kola a říká: „Musíš se schovat pod mostek a vyčkat až bude klid.“ Poté šlápl do pedálů a upaloval s celým konvojem domů.

Chvíli jsem se „zakopával“ pod mostem a pak jsem vyrazil zpátky do dědiny. Jít po silnici jsem se bál, a proto jsem šel raději celou cestu potokem. Domů jsem se vrátil, když už byla úplná tma, z tenisek mi cákala voda až na záda a připadal jsem si, že se vracím jako ten zapomenutý francouzský chlapec v Knoflíkové válce, říkaje: Kdybych to byl věděl… Akorát mě nikde neobveselili domácím kalvádosem.

I když jsme měli všechno pořádně vymyšlené, přesto však jsme udělali jednu velkou chybu. Májku jsme nechali na dvorku místního holiče, kterému se u nás doma říkalo Rudyn. Kromě nás k němu v sobotu chodili i chlapi ze sousední úsobrnské dědiny, na dvoře viděli májku a byli jsme rázem prozrazeni.

Pavel Kyselák