Že takzvaně píšete do novin je o vás obecně známo. Dokážete dnes v téměř sedmdesáti letech spočítat všechny příspěvky, které jste zaslal do jednotlivých redakcí?
Zcela přesně už asi těžko. Nicméně všechny otištěné příspěvky z mé skoro šedesátileté dopisovatelské dráhy jsem si pečlivě zakládal.

Kdy spatřil světlo světa Váš první příspěvek do novin?
Bylo to právě v oněch deseti letech. Můj spolužák se zúčastnil branného závodu a začal o tom poté psát článek. Příliš mu to nešlo od ruky, a tak jsem mu s tím pomohl a moje jméno coby spoluautora se objevilo na stránkách okresního týdeníku.

A jaké bylo další pokračování?
Kromě příspěvků do novin jsme na Základní škole v Jaroměřicích v šedesátých letech minulého století vydávali školní časopis. Nejdříve se jmenoval Třídní zpravodaj. Výtvarným redaktorem byl tehdy spolužák Jaromír. Psali jsme ho ručně, a tak každý výtisk byl vlastně originálem. Jednou už jsme neměli na pátou stránku žádný materiál, a tak jsme tam prostě napsali, že na tuto stranu nic nemáme. Bohužel těch jednorázových originálních výtisků se příliš nezachovalo.

V deváté třídě jsme vydávali nový časopis, který měl název Husí kravata aneb Večerní Jaroměřice. Název Husí kravata jsme převzali od našeho učitele Jiřího Vágnera. Jak k tomu přišel, to nevím a bohužel už se ho ani nezeptám. Tento časopis jsme už psali na psacím stroji a vycházel i v několika kopiích. Technického redaktora zastával spolusedící Jarek od kostela, kterému jeho mladší kamarádi říkali důvěrně Ríša Kuťa.

Na vojně jsem byl zpočátku v Trenčíně. Tam jsem psal články pochopitelně česky, nicméně kolega je překládal do slovenštiny a další „spolubojovník“ do své rodné maďarštiny. A tak jsme měli hnedle tři příspěvky do tří novin. Drobný honorář vedle nevysokého „žoldu“ jsme potom chodívali propíjet do tehdy nové hotelové restaurace Laugaricio.

Kříž
Plkačky z Malé Hané: Tichá litosť

Profesionálním novinářem jste se nikdy nestal. Až na drobnou výjimku.Ano, byl jsem šéfredaktorem podnikového časopisu. Vedle hlavní ekonomické funkce to byla moje vedlejší činnost. Dá se říci, že to byl časopis vyráběný spíše na koleni. Nicméně tím pádem jsem se stal členem „spolku“ podnikových redaktorů. Pravidelně jsme se scházeli v tehdejším Klubu novinářů, na což velmi rád vzpomínám. Přicházeli tam báječní a úžasní kolegové z pražských podnikových časopisů. Většinou se rekrutovali z profesionálních žurnalistů, kteří předtím působili v celostátním tisku, ale po roce 1970 byli tzv. „odejiti“ ze svých postů a mohli působit jen v této nižší mediální hierarchii.

Jaký byl obsah Vašeho psaní – kromě běžných zpráv, drobných kurzívek a fejetonů?
Po roce 1989 jsem ve své profesi „přešaltoval“ k problematice mezinárodních daní. Nějaký čas jsem působil jako vedoucí mezinárodního daňového oddělení v rámci Ministerstva financí. Je to celkem velmi složitá a specifická problematika. Vedlejším produktem k této profesi bylo psaní odborných článků a statí do daňově právních časopisů či na příslušné webové portály. Takže se dá říci, že v té době vznikla moje druhá psací kapsa.

Potkal vás během dopisovatelské dráhy nějaký problém či zařádil si někdy tiskařský šotek?
Náš profesor psychologie nám vždy říkával: Pánové, život bez průšvihů je jak dlouhá cesta bez hospod! Ale k otázce. Ještě coby student střední školy jsem dělal reportáž v jedné malé sodovkárně. Napsaný článek jsem nedal autorizovat a problém byl na světě. Paní vedoucí, se kterou jsem mluvil se nelíbila jedna věta a hned volala do redakce. Aby měli od ní pokoj, tak následující den uvedli omluvu a bylo to. Jinými slovy i v této profesi platí známé rčení: Chybami se člověk učí. Od té doby si na větší problém nevzpomínám. Ostatně do kontroverzního psaní jsem se coby dopisovatel nepouštěl.

Z druhé strany. Své příspěvky jsem také zasílal i s fotografiemi do jedněch oblastních novin. Příslušný pan redaktor mé články i s fotkami bral a uveřejňoval je pod svojí vlastní zkratkou v jiných novinách. Musím říci, že takovou nehoráznost mi během mé téměř šedesátileté „novinářské“ dráhy žádný jiný redaktor neudělal.

Kapusta
Plkačky z Malé Hané: Paní nechcete kchél?

Pokud své příspěvky zasíláte do jedné redakce dlouhodobě, vzniká vlastně takový tandem. Můžete jmenovat s kým se vám spolupracovalo nejlépe?
Pochopitelně, že za delší dobu spolupráce vzniká určitá vazba ať už nepřímá či osobní. S některými redaktory i šéfredaktory jsem se osobně znal a dodnes jsou mými přáteli. Za celou tu dlouhou životní dopisovací pouť se mi nejlépe spolupracovalo s komunitně-servisní redaktorkou Prostějovského a Valašského deníku, které jsou součástí vydavatelství Vltava Labe Media.

Nejen, že jsme si na dálku s paní redaktorkou prostřednictvím mých příspěvků rozuměli, ale jsme tak trochu krajané. I když většinu života jsem strávil v Praze, přesto však mám na Moravě v oblasti Jevíčska, kde jsem od narození žil a vyrůstal, silné kořeny. Sama redaktorka pochází z Olomouce a nyní pracuje v Prostějově. Takže rozumí mým vybraným textům, které píši v rodném malohanáckém nářečí.

Co Vás přivádí k tomu, že jako zkušený „pisatel“ se neustále vzděláváte?
Jakožto absolvent státní zkoušky z marxismu-leninismu v rámci mého dřívějšího studia na Vysoké škole ekonomické v Praze vím, že jeden pán říkal či nabádal: Učit se, učit se, učit se! Ale teď vážně. Jednak žádné vzdělání podobného typu nemám, krom běžných škol, a hlavně se domnívám, že je stále co získávat a vstřebávat. Takže v poslední době jsem se zúčastnil dvou psacích kurzů, z nichž jeden pořádala Akademie České tiskové kanceláře v Praze.

Jevíčko
Plkačky z Malé Hané: Konec světa v Jevičko

Kromě příspěvků do novin ať už papírových či virtuálních máte za sebou již čtyři vydané knihy, u jedné jste spoluautorem a téměř dvacet brožurek básní, říkanek, rýmovánek… Je vidět, že umíte věci dotáhnout do konce. Jak hodnotíte vydavatelský proces, jaké jsou eventuální překážky, se kterými se musí začínající autor vyrovnat, když chce knihu vydat?
Já jsem svoje dosavadní knihy vydával tzv. „samizdatem“, takže vše jsem si zajišťoval sám. Moje knihy jsou neprodejné, i když mají ISBN. Dávám je jako dárek příbuzným a známým. Zpočátku mi hodně pomohly redaktorky odborných časopisů z oblasti daňově právní, kam jsem přispíval a což byla také moje živící parketa.

Ve svých knihách vycházíte ze vzpomínek z dětství, které jste prožil na Malé Hané v oblasti kolem Jevíčka. Kde dále čerpáte náměty pro svou spisovatelskou dráhu?
Jde zejména o vzpomínky, které jsem „držel“ v hlavě třebas padesát let. V uvedených publikacích i dalším tisku uvádím také vybrané fejetony a příběhy ve své rodné malohanáčtině, která se stejně jako jiná nářečí na území České republiky, pomalu vytrácí jako dým… Jinak čerpám ze života, který kráčí „cik cak“ kolem mě.

Švestky jsou v našich končinách velmi oblíbeným ovocem.
Plkačky z Malé Hané: Náš doranec

Pokud ale vím, od roku 1981 bydlíte trvale v pražských Letňanech?Ano je tomu tak. Kořeny jsou ale kořeny a na rodnou Moravu často zajíždím. Nicméně řada příběhů se již zrodila v Praze a okolí. Do další publikace chystám mé pojednání o Letňanech, kde trvale bydlím již čtyřicet let. Bude to o tom, jak tuto pražskou lokalitu vnímám coby naplavený patriot. Totiž teprve až nyní v důchodu zde objevuji více a více věcí, kterých jsem si předtím nevšímal.

Co Vám přináší psaní, jaké máte spisovatelské ambice? Pokud vím, tak jste se stal členem Obce spisovatelů České republiky. Znamená to pro Vás nějakou změnu?
Ano, šestého prosince roku 2020, tedy v den svatého Mikuláše, jsem obdržel zprávu, že jsem přijat do Obce spisovatelů ČR. Považuji to spíše za formální či administrativní krok. V mém počínání se celkem nic nemění.

Psaní je prostě můj koníček. V základní škole jsem byl „šéfredaktorem“ třídního časopisu Husí kravata aneb Večerní Jaroměřice. Své literární příspěvky od té doby otiskuji v místních i celostátních novinách a časopisech. Přispívám rovněž i do Českého rozhlasu. U příležitosti třicátého výročí Sametové revoluce Český rozhlas v roce 2019 uvedl ve svém vysílání moji vzpomínku pod názvem „Jak jsem potkal revoluci“. Tentýž článek zařadil Časopis Týdeník Rozhlas mezi vítězné příběhy vyhlášené soutěže na téma „Můj 17. listopad“. V rámci unikátní výstavy, kterou v roce 2019 pod názvem Náš listopad 89 pořádala Univerzita Karlova, byla zařazena i moje fotografie z roku 1989.

Jevíčko.
Plkačky z Malé Hané: Ketka pro tetičko

Časopis Týdeník Rozhlas vyhlásil před letošními prázdninami soutěž na téma „Jak a kde nejraději trávíte léto?“ Můj příspěvek, psaný v malohanáčtině „Takové boži klid těžko kde nando“ byl vyhodnocen jako vítězný a otištěn v čísle 25/2021 zmíněného žurnálu.Ale hlavně, píšu pro radost, pro potěšení mé duše a také i pro těch pár lidiček, kteří to čtou. Zůstávám při zemi a sám sebe považuji za obyčejného venkovského písmáka původem z Moravy, který je nyní zároveň zpovykaným Pražákem.

Děkuji za rozhovor a přeji Vám spoustu inspirace pro Vaše další psaní.

Rozhovor vedla Jana Strachoňová

PŘEDSTAVENÍ AUTORA
Ing. Pavel Kyselák pochází z Moravy, ale trvale žije v Praze, kde také vystudoval Vysokou školu ekonomickou. Pracoval jako ekonom se zaměřením na mezinárodní zdaňování.

Pavel KyselákPavel KyselákZdroj: se souhlasem Pavla Kyseláka

Od útlého mládí se věnuje psaní. Na základní škole byl "šéfredaktorem" třídního časopisu Husí kravata aneb Večerní Jaroměřice. Své literární příspěvky otiskuje v místních i celostátních novinách a časopisech. Přispívá rovněž i do Českého rozhlasu. V rámci unikátní výstavy, kterou v roce 2019 pod názvem Náš listopad 89 pořádala Univerzita Karlova, byla zařazena i jeho fotografie z roku 1989.

Do dnešního dne vydal čtyři knihy a téměř dvacet říkankových brožurek. V uvedených knihách i dalším tisku uvádí vybrané fejetony a statě ve své rodné malohanáčtině, tedy z kraje okolo Jevíčka. V tomto směru spolupracuje s Ústavem pro jazyk český AV ČR. Z hlediska své odborné problematiky v oblasti mezinárodního zdaňování publikoval odborné články v několika časopisech s právním a daňovým zaměřením včetně internetových portálů.