OPTIKOU PEDAGOŽKY

"Chybí ty okamžité reakce, chybí smích (…),"
Dokud je chození do práce samozřejmostí, ani vlastně nevíte, jak rádi tam chodíte. V minulosti občas proběhla tiskem myšlenka, že nás jednou budou učit počítače. Teď to zkoušíme a něco tomu chybí. Chybí ty okamžité reakce, chybí smích, chybí osobní kontakt, chybí i ty otrávené obličej. Chybí kolegové a kabinety. Trochu to vše nahrazují milé zprávy v mailech nebo třeba v Clasroomu.

Žáci v současné krizi ukazují, jak jsou zdatní na poli technologií. Přebírají odpovědnost sami za sebe a je s nimi bezva spolupráce. Najednou není tlak na výkon, spíš je oceňována snaha, originalita. A my učitelé se nedobrovolně stáváme ajťáky a snažíme se přestat ignorovat slova jako webinář, platforma, uploadovat FaceTime, Mee. Kromě toho je prostor přemýšlet, co by se po návratu do škol dalo udělat jednodušeji, lépe, smysluplněji, případně, co se osvědčilo.

Během pár dní se svět nenávratně změnil. Tváří v tvář něčemu, co nikdo nečekal, se k sobě lidi chovají líp. Snad si budeme i po skončení krize pamatovat, že my téhle Zemi nevládneme a že ji musíme respektovat, že kdo nemá zdraví a kolem sebe lidi, kteří ho mají rádi, nemá vlastně nic. A že úsměv ani rouška nezakryje, protože je v očích.

OPTIKOU STUDENTŮ

"Osud míchá karty, my hrajeme." - "A já věřím, že vyhrajeme!!!"
Hodně lidí, zejména v nižších ročnících, musí mít radost, že nemusí do školy. Každý den si sednou na pár hodin k počítači, splní nějaké úkoly a mají volno. Ale já, jakožto studentka v maturitním ročníku, radost vůbec nemám. Toho učiva je opravdu hodně a chybí mi výklad učitelů, protože jsem si vždycky nejvíce odnesla ze školy. Teď je to celé na mně.

Nejtěžší pro mě je rozvrhnout si čas. Ne, že bych to nezvládla, ale mám „blbou“ povahu a jakmile mi přijde zadání nějakého úkolu, tak mám nutkání ho vypracovat hned. Když to odložím, tak mám výčitky svědomí a nemám klid, dokud daný úkol nevypracuji. Takže ničím sama sebe svým přístupem, protože to je dost vyčerpávající. Ale jak říkám, je to moje chyba.

Snažím se připravovat, vypracovávám zadané úkoly a odevzdávám je v termínu. Zatím to zvládám dobře, i když ne vždycky úplně bez chyby. Ale chybami se člověk učí. Když si s něčím vůbec nevím rady, tak si napíšu o pomoc. Většinou kontaktuji někoho ze spolužáků nebo z přátel, kteří mi vždy ochotně pomůžou. Nejhorší pro nás maturanty je, že nevíme, jak to bude s naší maturitní zkouškou. Celá tato situace je velmi stresující a náročná na psychiku a ten fakt, že prostě nevíme, co a jak bude, nám moc nepomáhá. Ale s tím bohužel nic neuděláme. Paní třídní učitelka mi napsala (budu citovat): „Každopádně hlavu vzhůru a pozitivní mysl. Jak jsem nedávno někde četla: *Osud míchá karty, my hrajeme.* A já věřím, že vyhrajeme!!!“ Chci to poslat dál, protože mě to dost nakoplo a třeba to pomůže i někomu dalšímu. 

"(…), už mi chybí ta naše farma"
Jak zvládám domácí samostudium? Snažím se a učitelé taky. Je to úplně něco nového. Pozitivní věcí je to, že mě opustil každodenní stres z pevných deadlinů, přepadových písemek, prosezené hodiny bez možnosti mít déle trvající přestávku a hlavně mít delší dobu na řešení zadaného úkolu. Jsem typ člověka, co si vše plánuje, takže každý den je přede mnou To-Do list. Ten, je hlavní držák mého harmonogramu.

Jediné negativum samostudia mám u odborných předmětů, ty mi dávají zabrat, protože si je musím sama pročítat například účetnictví nebo daně. A to doslova nesnáším. Celkové shrnutí? Líbí se mi, jak nám jsou zadávány úkoly, ale už mi chybí ta naše farma.

"Děkuji všem pedagogům za spolupráci, (…)"
Už je to pár dní, co jsme všichni studenti ze škol doma odkázáni k domácímu samostudiu, za mě probíhá až na pár výjimek učení v pořádku. Uznávám, že některé úkoly jsou docela oříšek, ale o to větší výzva. Děkuji všem pedagogům za spolupráci a doufám, že se co nejdřív opět vrátíme do škol a společně se připravíme na tu závěrečnou maturitní zkoušku. 

Autoři: Studenti a pedagogové Obchodní akademie v Prostějově