Kameny zmizelých
Samozřejmě, museli jsme improvizovat, přesouvat i rušit. Ale! Třeba 13 z plánovaných 18 Kamenů zmizelých za naše někdejší spoluobčany zavražděné během II. světové války je uloženo. Akce to byla důstojná. Přijeli potomci bratrů Bauerových, jejichž továrna dnes slouží v Prostějově jako mateřská škola, ze Švýcarska dorazila paní Eva Sternkükerová, přítomni byli potomci posledního prostějovského předsedy Židovské náboženské obce nebo příbuzní výtvarnice Alžběty Zelené, roz. Kleinerové (právě i za jejich předky jsme kameny uložili). Do příštího roku nám zůstává 5 Kamenů zmizelých za členy rodiny paní Dalie Segev z Izraele, která se chce zúčastnit osobně, což samozřejmě respektujeme a počkáme, až to bude možné. A v ukládání kamenů budeme pokračovat i v roce 2021, protože máme tu více než tisícovku lidí vyvražděných kvůli svému etnickému původu, kteří si zaslouží připomínku, byť jen symbolickou.

Povedená výstava o synagogách
V červenci jsme zahájili výstavu o (nejen) barokních synagogách v českých zemích. Výstava se opravdu povedla. Vernisáž byla v polovině prázdnin a k vidění byla v někdejším židovském obecním domě (dnešní galerie Špalíček) až do konce září. K tomu jsme vytvořili ve spolupráci s Muzeem a galerií v Prostějově 15 vlastních panelů o naší prostějovské židovské obci a našich prostějovských synagogách. Se spolkem Respekt a tolerance jsme se dohodli na zápůjčce předmětů, které panelovou výstavu doplňovaly (respektive bez těchto předmětů by výstava nebyla úplně ono, tyto předměty byly naprosto stěžejní. Podobně jako synagogální textilie zapůjčené z Muzea Komenského v Přerově, které byly k vidění právě v Prostějově a vzhledem k tomu, že jde často o unikáty, tak už dlouho k vidění nikde nebudou). Moc děkujeme za zápůjčky! Byly to předměty s příběhem a další příběhy se nám, jak věříme, s lidmi, kteří nám je s důvěrou svěřili, podařilo navázat i do budoucna.

Prohlídka sladovny Castello
Velmi mile nás překvapil zájem o další akci uskutečněnou v rámci Dnů evropského dědictví. Tou byla komentovaná prohlídka sladovny Castello, kterou založili bratři Winterové a jejíž současný majitel se k této sladovnické tradici hrdě hlásí a na odkaz bratří Winterových navazuje. Zájemců bylo tolik, že jsme je museli rozdělit do dvou skupin a třetí skupinu pozvat v jiném termínu. No a jak už to celý tento rok je, další prohlídka se už neuskutečnila, což nás mrzí. Takže i tady máme malý dluh a věříme, že lidé, kteří měli o návštěvu sladovny zájem, přijdou i v příštím roce.

Výstava Masaryk a Svatá země
Pak tu byl třetí vrchol letošního roku, a to vernisáž výstavy Masaryk a Svatá země. „Vlivem“ improvizací provázejících celý rok, došlo k mimořádně příznivé souhře náhod, kdy součástí této výstavy – opět ve Špalíčku – zůstaly i předměty, které doprovázely výstavu předchozí, tedy barokní synagogy. A to včetně instalovaných panelů o prostějovské židovské komunitě, které zůstaly v zadních místnostech Špalíčku (v někdejším bytě posledního prostějovského rabína Ludvíka Schapa). A tak se stalo, že bezmála půl roku patřil někdejší židovský obecní dům (dnes galerie Špalíček) čistě výstavám a doprovodným akcím, které se zabývaly právě tématikou židovské komunity nejen v Prostějově. Nutno říct, že prostory prostějovského Špalíčku těmto výstavám a akcím více než „sluší“, genius loci zde bezesporu funguje.

Nová průvodcovská trasa 
Podařila se i řada dalších drobnějších projektů – jarní „lockdown“ jsme využili k vytvoření sady letáčků a přípravě průvodcovské trasy po stopách prostějovské židovské historie. Na starý židovský hřbitov jsme instalovali informační totem, obstarali jsme dotisk stovky kusů knih prostějovské rodačky Michal Maud Beerové Co oheň nespálil (její součástí má být ještě audioverze, tento úkol nám přechází do příštího roku), člen spolku Jaromír Vykoukal zpracoval velmi podrobný devítidílný seriál o vývoji v Jeruzalémě a ve Svaté zemi od roku 1917 (zatím do roku 1967). Rozsáhlou práci naleznou zájemci za webu spolku. Další člen spolku Jan Lázna pokračuje v práci na výrobě papírového modelu jižní části prostějovského židovského ghetta.

Je toho poměrně dost, co se už podařilo realizovat, ale ještě mnohem víc, co je třeba udělat. A tak doufejme, že příští rok nebude horší, než ten letošní. Počítáme s tím, že improvizovat a přizpůsobovat se situaci budeme muset nadále a také, že řada akcí bude muset být komornější a doplněna kupříkladu streamováním. Možná už takto bude vypadat hned první akce, kterou v roce 2021 plánujeme, a to představení dotisku knihy Maud Beerové. Tak si držme palce!

Přejeme vše dobré do roku 2021, pevné zdraví a ať se co nejdříve můžeme zase vidět (nejen on-line)!

 

Autorka textu: Jana Gáborová, spolek Hanácký Jeruzalém