Čím blíž se epidemie přibližovala, tím větší obavy narůstaly a různými omezeními a zákazy se stala hrozba jaksi hmatatelnější. Od rána do noci k nám proudí informace, kolik lidí je nakažených, kolik zemřelo, nošením roušek se vytratily z ulic úsměvy, lidi se přestali objímat a podávat si ruce. Ta informace, kterou chceme slyšet, že je konec, že můžeme volně dýchat a zase žít jako předtím, ta tu není a ještě si na ni nějaký čas počkáme.

Uspěchaný život se zastavil

Spousta rodičů, především maminek, tak v současné situaci zůstala s malými děti doma. Bez sociálních kontaktů, často i bez kontaktů s rodiči a prarodiči, s kamarády, s blízkou rodinou. Život s dětmi plný školky, školy, dětských kroužků, výletů a řady sportovních aktivit, setkávání, prostě společenského života se omezil na minimum. V určitém smyslu se náš uspěchaný život zastavil a dal nám šanci vnímat svět jinak.

Jenže taky se vynořil strach. Strach je nejčastější emocí, kterou máme, i když se vlastně vůbec nic neděje. Rodiče mají někdy strach dvojnásob. A dnes o to víc. Ke strachu o děti se přidal strach o rodiče a prarodiče, o jejich zdraví, ale také o to, jak dlouho se neuvidí. Strach, aby byli všichni v pořádku. Strach, kdy to skončí. Strach, co bude potom, protože obavy máme z něčeho, co neznáme.

Strach - přirozená emoce

Mít strach není zrovna příjemné, ale cítit strach je v pořádku. Je to nejpřirozenější obrana organismu, první emoce, kterou znali už dinosauři. Strach nám v době, kdy jsme ohroženi, velí utéct, útočit nebo nás doslova zamrzne, abychom přežili. Každý se však bojíme jinou měrou. Někoho strach zcela paralyzuje, že nemůže nic dělat ani logicky přemýšlet, někdo bere strach jakou přirozenou emoci, kterou je potřeba zpracovat.

Jestliže se rodiče ocitnou s dětmi v izolaci a nemají s kým svoje obavy sdílet, často dělají hrdiny, jako že se nic neděje. Musíme být přece silní, hlavně kvůli svým dětem. Nebojme se vlastních emocí. Mluvme o tom, co cítíme sami se sebou a taky s dětmi, přiměřeně jejich věku. Děti nasávají všechno, co se kolem nich děje, i když máme dojem, že to nevnímají. Jestliže rodiče něco říkají navenek a něco jinak cítí uvnitř, věřte, že děti to stejně poznají. Akorát budou ještě víc zmatené, cože se to děje. Jestliže rodiče zvládnou svoje emoce, zvládnou je i děti. Jak jinak děti zklidnit než tím, že to zvládneme sami a ukážeme jim, jak na to.

Soustřeďme se na tady a teď

Nenechme se strachem ovládat. To pak přestáváme rozumně myslet, špatně dýcháme a oslabujeme tak svůj imunitní systém. Mnohem lepší je nebát se svých emocí a přijmout je. Ano, mám obavu, ale teď, právě v této chvíli je všechno v pořádku. Strach vždycky vzniká z toho, co bylo nebo bude. Dobrou metodou na zpracování stresu a strachu je proto soustředit se na teď. Soustředění na přítomný okamžik se klidně můžete učit od svých dětí, ty totiž umí za každých okolností žít naplno teď a tady. Takže soustředit se vždy na činnost, kterou dělám, dělat věci, které mě baví, dávají mi smysl a pocit užitečnosti, i když teď máme určitá omezení. Jít přes den krok za krokem. Věci se mění a můžeme se díky tomu naučit jednu obrovskou životní dovednost: Přijímat.

V případě, že vás strach přepadne náhle a už nevíme, co s ním, pojmenujte si, co se ve vás děje a čeho konkrétně se bojíte. Připomeňte si, že strach odezní, nebude tu napořád a uvolněte své fyzické tělo. Pak začněte vnímat svůj dech a skutečně se na něj pár minut soustředit. Určitě ten největší nápor strachu odezní. Nezapomeňte o sebe preventivně pečovat a dělat radost i sobě, nejen svému okolí. Omezte přísun informací z médií na jednou, dvakrát denně a komunikujte s okolím, jak to jen jde. Jestliže můžete vyrazit do přírody na čerstvý vzduch, tak to udělejte, protože načerpáte znovu energii. V přírodě se nic nezměnilo. Začalo jaro.

Autorka textu: Markéta Skládalová, pedagogická lektorka kurzů pro děti a rodiče v Mateřském centru Cipísek