Snad tisíckrát jsem si představovala, že až tohle utrpení skončí, oprášíme ty nejhezčí šaty a všichni ve vesnici budeme na nádvoří tancovat, zpívat a slavit. A najednou je to tu, ale všechno je jinak. Odchod německých vojáků a příchod ruských byl velmi rychlý. Nikdy bych nevěřila, že něco takového je možné, tolik negativního. A spravedlnost se těžko hledá. S těmi zlými Němci to odnesli i ti, kteří během války nikdy nikomu z nás neublížili. A někteří osvoboditelé se zase chovali při příchodu hůře než ti, kteří kvapem brali nohy na ramena.

Naše dvaadvacetiletá dcera Karolína se mi s pláčem svěřila, že je těhotná. Bojí se reakce svého otce, bojí se, co okolí na to. Slzy jako hrachy se jí koulejí po tvářích a neřekne ani slovo navíc. Marně si lámu hlavu  „ kdo je otcem?“. Karolína rozhodně nekoukala po žádném místním chlapci. Nikdy se ani nezmínila, že by se jí nějaký líbil anebo, že by se o ni někdo ucházel. Tisknu ji k sobě, tiším a slibuji, že všechno bude dobré. Nechci křičet, nechci se zlobit, nechci dělat soudy. A taky vlastně pořádně nic nevím. Milovala toho muže? Uvěřila mu? Každá rodina si hlídala svoje dcery, schovávali je před vojáky. Co když my jsme ji před některým neuchránili? Karolínu znám nejlíp. A přesto nevím, vlastně vím… Vím, že to nepoví. Vidím ji to odhodlání na očích. A neumím ji připravit na to, jak těžké to bude.

Neúplná rodina, otec neznámý, nemanželské dítě a předsudky ostatních. Naše Karolína a naše první vnouče nebudou mít ustláno na růžích. Když je všechno jak má být, je snadné mít rád. Ale zase v těch těžkých časech se ukáže, jak moc nám na sobě záleží. A my tu zkoušku zvládneme!

Autorka úvahy: Studentka Obchodní akademie v Prostějově