Výpadky elektrického proudu v důsledku našich míčových her
Tehdy nebyly mobily ani počítače, a tak naší hlavní zábavou byly hry na ulici, kdy jsme hráli například na „prostředního“ či vybíjenou, čehož důsledkem byly občasné výpadky elektrického proudu. To když se míčem vyhozeným do výšky spojily dráty elektrického vedení a došlo ke zkratu.

Museli jsme pak požádat někoho z rodičů, který sedl na kolo a ujížděl do Kralic na Hané k obvodnímu montérovi elektrárny panu Šmídovi, aby přijel odstranit závad. Řádné pokárání od rodičů či obyvatel ulice nám bylo vynahrazeno úžasným pohledem, jak montér pan Šmíd obratně nasadil na nohy speciální železné háky, připoutal se k dřevěnému sloupu elektrického vedení a pomocí těchto železných „stupaček“ se obratně vyšplhal k vrcholu sloupu, aby opravil námi způsobenou závadu.

Mejdlíčko v tabulkách, šumák nebo kopeček zmzliny za pár haléřů
Taky jsme si nemohli dovolit lecjakou mlsotu. A tak jedním z pamlsků bylo například „mejdlíčko“, které se prodávalo v tabulkách. A když nebyla celá koruna, tak nám obchodník, třeba pan Bílý, ve václavovském obchodě ochotně odlomil jeden dílek za 20 haléřů, nebo jsme si za pár haléřů koupili „šumák“, který jsme místo do vody slízali jen tak a dělala se nám z toho pěkná pěna u pusy.

V létě jsme si zaběhli do Bedihoště do cukrárny k Bébarům. „Kopeček“ výborné ovocné zmrzliny tehdy stál 50 haléřů a vanilkové pak 70 haléřů. Když jsme neměli navíc, ochotně nám pan Bébar prodal jen na obyčejný oplatek „poloviční“ porci za 25 haléřů.

Povinná součást výbavy tehdejší autolékárničky - 25 haléřů
Ostatně vzpomínám si, že kdysi byl předpis, mít dvě mince v hodnotě 25 haléřů v autolékárničce. Víte proč? No abyste si v případě nouze mohli zavolat z veřejného telefonního automatu o pomoc. Ano, základní sazba pro telefonický hovor z veřejného automatu byla 25 haléřů.

Melta místo kávy
Káva se tehdy v domácnosti moc nepila. Obligátní „turek“ se pil jen o nedělích a svátcích, zatímco o všedních dnech byla na sporáku připravena stále teplá melta.

Vzpomínky uchovávám také na podomní sklenáře, kteří nosili tabule skla na zádech v jakémsi bednění a volali: „óókna sklenit“. Nebo dráteníci ze Slovenska po ulici zase provolávali svoje: „hrnce dratóvat nytóvat“.

Když nebylo času nazbyt, vařila se houbová smaženice
V létě v době houbové sezony chodily po dědině „babky“, které nabízely k prodeji houby – zejména lišky, známé pod obecným názvem „kuřátka“. Byla to pochoutka zejména v den, kdy maminka prala velké prádlo a nebyl čas na vyvařování oběda. Prostě koupila se dávka kuřátek. Krátce se podusily a přidalo se příslušné množství vajec. Lahodný oběd byl připraven. O vejce nebyla ve většině domácností nouze, neboť prakticky na každém dvorku se pohybovalo menší či větší hejno slepic, které se krmily tím, co zbylo v kuchyni, případně zrním či „klásky“, které jsme v období žní museli chodit sbírat na posečená obilná pole. Prostě žilo se skromně, šetřilo se, kde se dalo, aby rodiče mohli aspoň tu a tam zejména svým dětem nějak přilepšit.

V souvislosti se šetřením a chovem slepic se mi vybavila vzpomínka stará snad 70 let. Dědeček byl rovněž velice spořivý. Měl to v krvi ze svého dětství, kdy se musel například dělit o boty se svým bratrem, o dědění oblečení po starších sourozencích není třeba psát. Dělaly se doma různé věci, které byly tehdejším režimem zapovězeny.

Vzpomínka na opilé slepice
Jedna z těch zapovězených věcí se zachovala aspoň v některých lokalitách až do současné doby a to „pálení na černo“. Můj dědeček si chtěl také vyzkoušet jak pak se to dělá a jak to chutná, když se ohnivý mok nekoupí ve „spolku“ jak se tehdy říkalo obchodu, nýbrž když si ho sám vypálí. V průběhu sklizně nakládal ovoce do malého dubového pivního soudku. Takovému soudku se říkalo „kotě“ či „štěně“ a ukládal tam postupně dozrávající ovoce – třešně, švestky, prostě co bylo na malé zahrádce. Tato „zahradní směs“ naložená do kotěte či štěněte zrála uložená ve sklepě.

Nevím proč, ale zkrátka k onomu pálení nedošlo a na jaře nastal nerudovský problém „kam s ním“ - tedy s obsahem zahradní směsi. Podle tehdy hojně užívaného hesla „nic se nesmí vyhodit, vše se musí zužitkovat“, vylil tuto zahradní směs jednoho odpoledne do ohrady, kde se pohybovaly slepice. Snad pak někam odešel, nevzpomínám si už. Ale vzpomínám si živě na to, jak maminka šla k večeru zavírat slepice do kurníku a nejednou viděla, že část slepic se nějak potácí, má hlavu nějak divně na bok. V domnění, že chytly nějakou nemoc, běžela rychle domů pro nůž a potřebné nádoby a asi čtyři či pět nejpostiženějších slepic „zařezala“ a zbytek zavřela do kurníku. Přemýšlela, co že to chytly slepice za nemoc. Přemýšlela i s mým dědečkem, ale nic pořádného je nenapadlo. Teprve ráno, když šla vypustit zbytek slepic vidí, že všechny slepice jsou v dobrém zdravotním stavu a tak se s dědečkem nakonec nasmáli, že slepice neměly žádný slepičí mor, ale byly jen z vyhozeného kvasu řádně „nalité“. Takže poučení, že šetrnost se někdy nevyplácí.

Autor textu: Václav Adam