V Prostějově se podílel na výzdobě kostela Povýšení sv. Kříže.

František Bílek – náboženský myslitel, mystik a výtvarný umělec

Zpočátku studoval malbu u Maxmiliána Pirnera na Akademii výtvarných umění v Praze. Po zjištění částečné barvosleposti přestoupil v roce 1888 na obor sochařství k profesoru Josefu Maudrovi.

Sochařství potom ještě rok studoval na Akademii Colarossi v Paříži v rámci stipendia. Zde se také seznámil se Zdenkou Braunerovou, Alfonsem Muchou, Luďkem Maroldem a Vojtěchem Hynaisem.

Od roku 1895 pobýval v rodném Chýnově, kde si postavil vilku s ateliérem. V roce 1911 si nechal postavit vilu s ateliérem v Mickiewitzově ulici na Hradčanech. Oba objekty věnovala jeho rodina Praze.

V jeho bývalé vile na Hradčanech nechala Galerie hlavního města Prahy zřídit expozici Bílkova díla.

V Paříži vytvořil dvojici soch Golgota a Orba je naší viny trest. Uvedené sochy však byly podle dobového vkusu odmítnuty. Teprve další Bílkova díla byla uznána (například Orba křížem, Podobenství velkého Západu Čechů, Ukřižovaný, Slepci, Modlitba nad hroby, Mojžíš).

František Bílek byl také náboženským myslitelem a mystikem. Mnohdy se rozcházel s oficiálními názory katolické církve. V únoru 1921 přestoupil do Církve československé. Kromě biblických postav je autorem také významných osobností, například Jana Husa, Jana Žižky z Trocnova, Jana Roháče z Dubé a Jana Amose Komenského.

František Bílek a Prostějov

S Prostějovem ho spojovalo přátelství s farářem, spisovatelem, překladatelem a zakladatelem Katolické moderny Karlem Dostálem Lutinovem. Seznámil se s ním prostřednictvím člena Katolické moderny a kněze Františka Bernarda Vaňka.

Právě na jeho přímluvu uveřejnil Karel Dostál Lutinov v září 1896 v revui Nový život Bílkovu reprodukci sochařské práce Golgota. F. B. Vaněk také otiskl stať Sochař mystik. Sice celkové pojetí a námět zpočátku u Dostála vyvolaly rozpaky, ale Vaňkovy dopisy a přímluva Julia Zeyera ho nakonec přesvědčily.

Karel Dostál Lutinov potom začal uveřejňovat Bílkovy práce i úvahy v Novém životě, později v revui Eva a od roku 1913 revui Archa.

Podílel se také na rozšíření známosti o Bílkovi vydáním alba jeho prací „Modlitby čisté a kající“ s předmluvou Zdenky Braunerové (1898). Dále vydal Otčenáš Františka Bílka s předmluvou Otokara Březiny (1901) a Slovo k Otčenáši Františka Bílka od Jakuba Demla s předmluvou Otokara Březiny (1904).

Osobně se poprvé potkali 31. května a 1. června 1897, kdy jej Karel Dostál Lutinov navštívil v ateliéru v Chýnově. Bílek mu návštěvu oplatil 19. srpna 1897 v Novém Jičíně. Zároveň jeli také na výlet do Beskyd.

Karel Dostál Lutinov byl od roku 1904 farářem prostějovského kostela Povýšení sv. Kříže a podílel se na opravách a rekonstrukci. Právě proto v roce 1906 oslovil Františka Bílka.

Objednal u něj pořízení nové křížové cesty pro farní kostel, tepanou kropenku a hlavice apoštolů pro presbytář kostela. Pozoruhodný duchovní rozměr mají obrazy křížové cesty. Jsou namalovány temperovými barvami na plátně v tlumených tónech.

Plátna jsou zasazena do dubových rámů doprovázených stylizovanými nápisy vyřezanými do lipového dřeva. Neméně zajímavých je šest dvojic apoštolů s ohnivými jazyky nad hlavami. Dotvářejí ukončení konzol gotických žeber v presbytáři kostela.

Další Bílkovo dílo najdeme vně kostela Povýšení sv. Kříže, nedaleko vchodu na severní stěně. Karel Dostál Lutinov přišel s myšlenkou válečného pomníku obětem 1. světové války a opět oslovil svého přítele Bílka. Jedná se o reliéf sv. Václava vytesaný z dvoumetrové desky hořického pískovce.

František Bílek na něm pracoval na faře 6. až 9. listopadu 1919 po šesti hodinách denně. Po práci vyprávěl, hrál na kytaru a kreslil různé portréty do památníku Liber clebetarum (nazvaného též Matematika). Pomník byl odhalen a posvěcen Karlem Dostálem Lutinovem 8. prosince 1919.

František Bílek také v Prostějově přednášel a prezentoval svoje práce. Zaznamenány jsou jeho přednášky konané 7. srpna 1905, 31. srpna 1907, 4. února 1918 a 7. listopadu 1919.

Poslední přednášku uspořádal Klub přátel umění v červeném salonku Národního domu. Karel Dostál Lutinov ji těsnopisem zaznamenal, text přepsal a uveřejnil v roce 1920 v časopise Archa. Zazněly zde i tyto Bílkovy myšlenky o umění: „ Umění má uzdravovat duchovně.

Umění je vlastně to poslední, oč se jedná. Uměním pravým jest náš život… Tvůrčí umění je ozdobou, učitelem, těšitelem, kazatelem, obrazem české vlasti a vás.“

Krásná a vznešená duše Františka Bílka

Karel Dostál Lutinov byl také Bílkovým podporovatelem, apologetem a sváděl o něj i boje s kritiky. Jejich cesty se nerozešly ani po Bílkově vstupu do Církve československé.

Dopisy Františka Bílka a Karla Dostála Lutinova z let 1896–1923 vyšly knižně v nakladatelství Gloria Rosice v roce 2007 (editoři Štěpán Kohout, Pavel Marek, Oldřich Svozil).

Z dalších zajímavých Bílkových děl můžeme uvést náhrobek na hrobě rodiny Pírkových na hřbitově v Kostelci na Hané, pomník Jana Blahoslava na Horním náměstí v Přerově a sousoší Tvůrce a jeho sestra Bolest na hrobě básníka Otokara Březiny na hřbitově v Jaroměřicích nad Rokytnou.

František Bílek zemřel 13. října 1941 v Chýnově, kde je také pohřben. Na jeho hrobě se nachází monumentální socha Modlitba nad hroby zvaná též Génius smrti.

Hana Bartková