V zasílaných zprávách jsme si uctivě až obřadně vykali a oslovovali jsme se původně příjmením. Vše probíhalo bez problému a jakýchkoliv potíží.

Až do doby, než se milá paní Zetková podruhé provdala. Byla totiž rozvedená a žila ve společné domácnosti se dvěma dětmi; ty ovšem už dávno rodné hnízdo opustily. Ten druhý sňatek byl částečně i pragmatický (nedokážu procentuálně či statisticky vyjádřit vzájemný vztah: jejich láska versus železniční průkazka pro rodinné příslušníky).

Její druhý manžel totiž řídí lokomotivu nákladního vlaku, a aby i jeho nová partnerka měla „ajznboňáckou“ slevu a mohli tak snáze společně rajzovat po zemích českých, moravskýc, tak se prostě „museli vzít“. V souvislosti s uvedeným spojením „museli vzít“ mě napadá jedna paralela. Zejména starší čtenář si patrně ještě vzpomene na dobu dávného socialismu, kdy antikoncepce nebyla vyvinuta tak dokonale jako dnes, a tudíž sdělení, že se partneři „musí brát“, neb na cestě jest miminko, bylo vyslovováno hodně často. Ale jak patrno výše, to nebyl případ mé cestovní známé a jejího nového partnera.

Možná, že čerstvý manželský pár prožívá své cestovatelské líbánky dodnes, ale pro mě byla tato nová skutečnost doslova katastrofální, a to z pohledu použití klávesnice mého zánovního „pécé“. Abych to upřesnil – šlo o můj malíček na pravé ruce. Kdo má střední dívčí školu, a píše tudíž všemi deseti jako já, ví moc dobře, o čem mluvím.

Paní Radana totiž tímto sňatkem vyvdala kromě vlakové permanentky také nové příjmení Šťastná. Zajisté byla šťastná hned nadvakrát, tedy nejen podle nového příjmení. Zato já jsem byl čím dál tím více nešťastný, a to s přibývajícími odeslanými zprávami z mé strany.

Pro nezasvěcené jedince provedu drobný výklad. Když jsem milou Radanu ve svých citově neutrálních a ryze konvenčních zprávách i nadále oslovoval tradičně dle zavedeného pořádku příjmením, tedy milá paní Šťastná, byl jsem častokráte na pokraji úrazu. Když totiž píši hned druhé písmeno tedy malé ť za počátečním Š., musím pravým malíčkem nejdříve zmáčknout na horní části klávesnice svého „pécé“ klávesu s háčkem a levým malíčkem zmáčknout zase tlačítko Shift zcela vlevo v dolní části klávesnice. Sami zajisté cítíte, a tudíž i chápete náročnost tohoto nikoliv klavírního dvojhmatu. Často se mi totiž stávalo, že právě onen pravý malíček jsem si vzpříčil (spíše zašprajcoval) mezi okolní klávesy vpravo nahoře a možný úraz stál doslova za dveřmi… Teprve poté jsem mohl levým ukazováčkem stisknout písmeno malé t, abych dostal na svět celé druhé písmenko, tedy té s háčkem, nového příjmení nebohé paní Radany.

Nakonec jsem tuto občasnou psací anabázi vzdal a odevzdaně napsal bývalé paní Zetkové, aby se v rámci zachování mého zdraví buďto znovu rozvedla a vzala si třebas pana Nováka, Dvořák, anebo že si budeme nadále uctivě vykat, ale oslovovat se můžeme křestními jmény, tedy Radana a Pavel. Vzhledem k tomu, že paní R. pana Š. velmi miluje a konec konců má patrně ráda i mě, přistoupila v rámci zachování jednoho smluvního a druhého bezesmluvního vztahu na druhou variantu.

A tak vznikl můj vztahově psací systém vykace s křestním jménem, a to hned za prvním slůvkem tradičního oslovení milá, drahá. Nutno ovšem podotknout, že tuto formu oslovování preventivně od této doby nabízím každé druhé protistraně, se kterou si dopisuji, i když příjmení onoho pána či oné dámy jsou z pozice klávesnice naprosto bezkonfliktní. Ale, co kdyby!

P. S. Nutno podotknout, a dále to musím zaklepat na dřevo, že druhá vykací protistrana mi zatím na můj návrh vždy kývla – třebas i po menším zamyšlení či zaváhání.

Autor textu: Pavel Kyselák, člen Obce spisovatelů České republiky

PAVEL KYSELÁK
Ing. Pavel Kyselák pochází z Moravy, ale trvale žije v Praze, kde také vystudoval Vysokou školu ekonomickou. Pracoval jako ekonom se zaměřením na mezinárodní zdaňování.

Od útlého mládí se věnuje psaní. Na základní škole byl "šéfredaktorem" třídního časopisu Husí kravata aneb Večerní Jaroměřice. Své literární příspěvky otiskuje v místních i celostátních novinách a časopisech. Přispívá rovněž i do Českého rozhlasu. V rámci unikátní výstavy, kterou v roce 2019 pod názvem Náš listopad 89 pořádala Univerzita Karlova, byla zařazena i jeho fotografie z roku 1989. 

Dosud vydal dvě knihy pod názvy: Čmikání na bráchu a Bráchova krapalice, a také několik brožur. V uvedených knihách i dalším tisku uvádí vybrané fejetony a statě ve své rodné malohanáčtině, tedy z kraje okolo Jevíčka. V tomto směru spolupracuje s Ústavem pro jazyk český AV ČR. Z hlediska své odborné problematiky v oblasti mezinárodního zdaňování publikoval odborné články v několika časopisech s právním a daňovým zaměřením včetně internetových portálů.