Lidé nepláčou proto, že jsou slabí. Pláčou, protože byli silní až příliš dlouho - Johnny Depp

Někteří lidé si myslí, že pláč znamená slabost. A že ti silní nikdy nepláčou. Ale ti moudří vědí, že je tomu jinak. Člověk se často snaží své city potlačit. Myslím tím obzvláště pláč. Nikdo se nechce rozbrečet například na veřejnosti. Panuje přesvědčení, že pláč je přece pro děti. Dospělý člověk se dokáže s problémem, nebo nastalou situací vypořádat i jinak. Ale sama vím, že pokud se snažíte až příliš dlouho být “silní” vaše bolest, smutek a problémy se nahromadí. Vaše nádoba těchto pocitů se plní. Je jen otázkou času, než hladina dosáhne okraje.

Občas člověk musí zůstat silný, třeba kvůli někomu blízkému, kdo je momentálně na dně. Ale nemůžete chtít být nezlomní. Jednou přijde chvíle kdy se pomyslná nádoba naplní a přeteče. Pak se prostě rozpláčete. Možná i kvůli zdánlivé hlouposti, ale jde o to, že to byla vaše poslední kapka. Nebojte se pořádně vybrečet, osvobodí vás to. Těsně před tím, než se rozpláčete, je to pocit, jako když se potápíte. Cítíte, že už Vám dochází síla a chcete to vzdát. Poslední obranou může být vztek, ale v momentě kdy i ten dosáhne svého vrcholu, přejde v pláč. Jako by nebe najednou potemnělo a slunce už nikdy nemělo vyjít. Vodopád slz se spojí v nekonečnou řeku. Ale když se dotknete dna, teprve potom získáte sílu se znovu odrazit k hladině. První nádech nad hladinu je nový začátek. Slunce se znovu objeví a nic už není tak tmavé. Získáte nový pohled na věc, pohled který Vám předtí unikal. 

Stejně tak, jako nikdy není dokonalý, tak nikdo nedokáže zůstat silný věčně. V pláči může být ukryta ta největší síla. Ať už jej zpustí lítost, smutek, vztek, beznaděj, křivda, či prudká hádka. Pláč je důležitou formou nonverbální konverzace, stejně jako úsměv. Pomáhá nám v otázce odpuštění, porozumění a nebo nabrání nové síly a perspektivy. 

Tím se nesnažím říct, že bychom měli brečet pro každou hloupost. Ikdyž co je pro jednoho hloupost, může být pro jiného věc závažná. Ovšem vím, že se za pláč nemusíme stydět a snažit jej potlačovat. Je naší součástí a přirozeností. Pláč je nejupřímnější projev lítosti, jakého je člověk schopen. Dokáže vyjádřit to, co ani tisíc slov nedokáže. Někdo je citlivější a pláče i u dojemného filmu a s někým hned tak něco nehne. Jedná se i o náš osobnostní rys. Nemůžeme lidskou vnitřní sílu soudit, podle toho jak často pláčou, ale podle jejich chování a skutků. Každý ovšem může chybovat, jsme přece lidé. A právě takový pláč, dokáže že své chyby litujeme a pokusíme se ji napravit, lépe než slova. 

Kristýna Ondrouchová, studentka Obchodní akademie Prostějov