Už od útlého dětství nám lidé říkají, jak bychom se měli nebo neměli chovat, co je špatné, a co je dobré nebo také, co je normální, a co není. Přirozeně chceme do společnosti zapadnout. A to nás vede k neustálému strachu, že neuděláme na ostatní dobrý dojem.

Pokud jsme slabší povaha, máme tendence se měnit a skrývat svoji pravou tvář za účelem se ostatním zavděčit. Někdy je lehčí vybrat si tu lehčí cestu, jít s proudem a souhlasit se vším, co říkají ostatní či přebírat akceptované názory většiny. Tohle v nás, ale v důsledku, vyvolává negativní pocity a je to další krok ke ztrátě sebe samých. Ale lidé, kteří se rozhodnou vybrat si tu těžší cestu a vyhnout se proudu, jsou často jedni z nejsilnějších a nejúspěšnějších.

Co vlastně znamená být sám sebou?
Podle mě to znamená být schopen jednat podle svých vlastních mínění, znát svoji vlastní hodnotu a nemít obavy projevit své pravé já. Někteří měli štěstí a byli obdařeni, a takovou povahu mají od přírody, ale co ti slabší, kteří to štěstí neměli?

Já osobně zastávám ten názor, že my si tvoříme náš vlastní život, a pokud něco opravdu hodně chceme, při opravdové snaze toho dosáhnout můžeme. V tomto případě můžeme změnit svůj přístup a pohled na věc.

Při rozhodování máme tendence se ostatních ptát, co si o tom myslí, a abychom byli klidní potřebujeme od nich nějaké to „schválení“. Myslím si, že potřeba potvrzení od ostatních je v pořádku do okamžiku, než se dostaneme do bodu, kdy máme pocit, že se bez schválení ostatních sami za sebe nedokážeme rozhodnout téměř v ničem. Čím častěji klademe otázky, tím více jsme závislí na názoru okolí a naše schopnost se rozhodovat pomalu mizí.

Jak tedy překonat negativní myšlenky a přestat se tolik zajímat o ostatní?
Myslím si, že je podstatné si uvědomit, že vůbec nemůžeme vědět, co si ostatní vlastně myslí. Jen naše vlastní domněnky a smyšlené scénáře nás mohou znepokojit. To znamená, že pokud nic nevíme na sto procent, nemá cenu se tím vůbec zabývat. Další věcí je přijmout skutečnost, že většina lidí o nás nepřemýšlí vůbec. Převážná část lidí má své vlastní problémy a na řešení ostatních nemají ani dost energie. Posledním krokem k překonání myšlenek je fakt, že názor někoho jiného není náš problém. Lidé si mohou myslet co chtějí, a čas od času se najde jedinec, který zrovna nás v oblibě mít nebude. Jak vnímáme sami sebe je mnohem důležitější než to, jak nás vidí ostatní. Zkusme tedy akceptovat, že ne všichni nás přijmou a budou milovat.

Pokud na sobě budeme tedy opravdu pracovat a najdeme schopnost přijmout a ocenit svou jedinečnost, nebude nám v cestě být sám sebou nebude stát vůbec nic.

Tomáš Trnečka, student Obchodní akademie Prostějov