BÝT ČI MÍT?
Když se na to podívám ze svého pohledu, chápu tuto otázku jako být - cítit se šťastný, zdravý a “cítit, že žiju” a nebo mít - což znamená vlastnit nějakou materiální věc. Abych byla upřímná, tyto věci se pro mě vlastně nevylučují. Být - ve smyslu vědět, že jsem fyzicky a duševně v pořádku, veselá a spokojená, vlastně pro mě bez toho “mít” asi nejde.

Na světě existuje spousta “minimalistů” nebo například buddhistů, kteří mají například jen oblečení, co nosí na sobě a misku na jídlo. Jsou šťastní jen svou životní cestou a těší se na to, co bude po ní.

Nebo jsou zde různé výzvy, kdy máte redukovat šatník třeba na deset kousků. Ale v moderním světě, ve kterém já rozhodně žiji, se tato dvě slova bez sebe neobejdou. Ano, sice jít třeba do lesa, dýchat čerstvý vzduch a vidět sluníčko mě dělá moc šťastnou, ale bez toho vlastnění, bych tam ani nepřišla. Neměla bych boty, oblečení, nic. Ale myslím si to jen já?

POHLÍŽÍ SE NA NAŠI GENERACI JAKO NA MATERIALISTY?
Je pravda, že se na naši generaci nejspíše dívá jako na materialisty. Musíme mít nejnovější trendy oblečení, mobil s jablkem vzadu, stylové tenisky, luxusní dovolenou. Možná to souvisí i s tím, že my těch možností můžeme využít, ne jako například naši rodiče či prarodiče. Asi jsme se naučili až moc počítat s tím - když můžeme - že máme všechno, na co si vzpomeneme. A že to, vlastnit něco, je pro nás tak důležité.

A čím to je? Jak už jsem zmínila, myslím si, že to souvisí hlavně s dobou a výchovou. Rozhodně nejsem nějaký znalec, ale dle mého, můj táta a máma, babička ani děda, si nemohli vybírat. Byli prostě nuceni brát život tak, jak je, a nebylo místo, aby byli materialisté. Ani nemohli, neboť tehdejší režim to zrovna neumožňoval. Ale je pravda, že ani to „být“ pro ně nebylo zrovna nejlepší.

MÍT VŠECHNO A ZÁROVEŇ NIC
My, naše generace, prostě máme všechno a nic. Je pravda, že se na nás z každé strany hrne jak „být“ – s tím, že například na sociálních sítích vidíme všechny šťastné a veselé, užívající si život, tak „mít“ – u toho si nelze nevšimnout drahých dovolených, aut, oblečení, krásných postav vytvarovaných z posiloven a všeho možného. Opak toho, jsou leckdy například poruchy příjmu potravy, kdy dívky mají problémy, třeba kvůli tomu, aby vyzařovaly tu dokonalost, nebo půjčky, aby si někdo tu rekreaci mohl vůbec dovolit.

A závěr mého uvažování? Tato dvě slova spolu už souvisí. Jsou nerozlučná. I když mě to moc mrzí a byla bych nejraději taky spokojená jen s málem, a aby pro mě vlastnit něco vůbec nic neznamenalo, ale nejsem taková a ani moje okolí. Zvykla jsem si na to, mít to, co chci (a že toho není zrovna málo), udělat si kdykoliv radost a podobně. Ale i přes všechny tyto věci nejdůležitější „mít“ je pro mě „vlastnit“ rodinu a kamarády. To nikdy nic nepřekoná, ani ty vysněné hodinky s vodotryskem.

Autorka textu: Eliška Daněčková, studentka 3. ročníku OAPV