Jedním z těchto speciaistů na sportovní potřeby byl Láďa z Olomoucka. Ve svých pětatřiceti letech už měl za sebou pár menších trestů za různé krádeže. Vzhledem ke svým zkušenostem věděl, že je lepší zaměřit se na jeden druh zboží než brát jako nějaký zlodějský nýmand vše, co přijde pod ruku. V létě se mu dařilo, pokud šlo o krádeže kol. Od prvního sněhu vyrážel na sjezdovky, kde se poohlížel po špatně střežených lyžích. I to vynášelo slušně. Jeho kariéru však násilně a bolestivě přervala smůla. Stalo se to na Ovčárně.

Láďa postupoval zkušeně. Koupil si kafíčko v kelímku, zapálil cigaretku a postával před jedním místním občerstvovacím podnikem. Při tom všem bedlivě sledoval dění kolem sebe. Díval se pozorně, kdo s kým jde ze sjezdovky, kdo kam dává lyže a nakolik je opatrný. Když si vytipoval vhodný objekt, a totiž dvojici bezstarostně se tvářících mladíků a jejich krásné carvingové lyže, stala se z něho šelma na lovu. Odhodil nedopalek, dopil kafe a vydal se k bufetu, kam mládenci před okamžikem zapadli. Ještě jednou se rozhlédl, pak popadl hezčí ze dvou párů lyží a chystal se odejít k autobusu směr Hvězda. V tu ránu jej ale zastavil robustně vyhlížející muž. „To jsou vaše lyže?“ zeptal se. „Jasně, moje,“ odvětil Láďa, ale moc jistě se necítil. „A kde k nim máte boty?“ nedal se odbýt tazatel. Láďa pár vteřin přemýšlel, pak odhodil lyže a dal se na útěk. Neutekl daleko. Hromotluk byl nejen silný, ale i rychlý. Láďa dostal pár facek, načež musel s mužem, z něhož se vyklubal otec jednoho z beztarostných mladíků, vyčkat příjezdu policie.

Vzhledem k tomu, co všechno pak vyšetřovatelé Láďovi „přišili“, nezbylo soudci nic jiného než ho poslat na dva roky zpět do chládku… Pro bezstarostné lyžaře dodejme, že je dnes už Láďa z lochu venku, a i kdyby nebyl, má spoustu šikovných nástupců.