Pohledná, exoticky vyhlížející krasavice mohla své tvrzení snadno dokázat. Vyhrnula už tak dost krátkou sukénku a předvedla policistům výstavní jelita na stehnech i na pozadí. Strážci pořádku všechna zranění zevrubně prohlédli i sepsali s dívkou protokol.

Detektivové se pak poptali u sousedů. Ti vypověděli, že se z bytu, kde žila Eržika a její o pětadvacet let starší „přítel“, se opravdu často ozývají jeho nadávky a její křik a pláč. To zapadalo do dívčiny výpovědi.

Všechno se zdálo být úplně přesně tak, jak má být. Trestní oznámení, pachatel známý, důkazy jasné, takže mohl následovat soud. Leč ouha – u soudu černooká dívka všechny zaskočila. „Nebyl to muj Laďa, ten mě nebije. Pracuju v nočním klubu, a tam mě zmlátil nějaký zákazník, on byl asi divný,“ oznámila.

V tu chvíli nemělo smysl, aby soud pokračoval. Naštvaní kriminalisté měli další pikantní úkol – vydat se do onoho centra prodejné slasti a tam zjistit, jak se to tedy s tím bitím má doopravdy. V klubu se ale všichni dušovali, že si Eržika vymýšlí. Ano, s klienty pravidelně trávila celé noci, oni byli spokojeni s ní a ani dívka si na nic nikdy nestěžovala.

A co pan Láďa? „Je to blbá lehká holka. Koupil jsem ji v Brně v nevěstinci, abych se o ni mohl tady u nás postarat. Byla na mě naštvaná, že jsem ji chtěl poslat z domu, tak mě udala. Nic z toho ale není pravda, pane komisaři,“ uzavřel spokojeně pasák při vědomí toho, že kde není žalobce, nebude ani soudce. A opravdu. Eržika stáhla obvinění a tak se kriminalisté i se svými důkazy mohli jít klouzat. A pan Láďa pak hodné Eržice koupil nějaký hezký dárek. Než ji po čase zase zřezal…