S partou starších kluků se toulávala už na základní škole, a to nejen po vyučování, ale často i místo něj. Párkrát se stalo, že ji chytili někde v supermarketu, jak krade drobné věci, zatímco větší kluci na ni čekali venku.

Už ve třinácti se díky těmto kouskům seznámila se sociálními pracovnicemi a nakrátko také s inspirativním prostředím diagnostického ústavu, lidově zvaného pasťák. Co na to rodiče? Měli málo času, protože se museli věnovat hlavně sobě a svým problémům, takže občas holce máma domluvila a občas, když přetekly nervy, ji vzteklý otec seřezal, ale jinak si jí nevšímali. Většinu času dívenka trávila s nevábně vyhlížejícími hochy, posedávajícími u nádraží či na autobusové zastávce.

A jak se Sandra dostala do vybrané společnosti hlavních hrdinů soudniček? Jednoho dne, kdy zrovna byla s partou na výletě za Olomoucí, pokazilo se počasí. Když se rozpršelo, napadlo kohosi, že by nebylo od věci trávit den někde v teple. Na předměstí byl jako z udělání dům, jehož schránka, přeplněná letáky, svědčila o nepřítomnosti majitele. Nedalo to moc práce a parta mladíků se rozvalovala uvnitř domu, v křeslech i na gauči. Hoši i se Sandrou popíjeli laciné víno a kořalku, kterou našli v poloprázdném špajzu.

Po hodině se ale ozvalo bouchání na dveře. „Ty vole, benga,“ zvolal jeden z mládenců, když za oknem zahlédl policisty. Kdo mohl, utekl zadem přes zahradu, ti pomalejší putovali v doprovodu policistů na ulici. Sandra byla mezi zadrženými. Ani ti rychlejší kluci ale neutekli daleko, protože je uniformovaní chlapíci celkem snadno dohnali.

Za vloupání se v té době šestnáctiletá Sandra poprvé dostala k soudu. Vzhledem k nízkému věku a k tomu, že nebyla iniciátorem vloupání, nakonec dostala jen podmíněný trest. Rodiče nepotrestal nikdo. Dnes prý Sandra sedává u nádraží se stejnou partou.