Ten si postavil motocykl zmíněné značky na dvoře domu, zamkl jej a tak dále, a přesto o něj skoro přišel. Bývalo by mu nepomohlo ani to, že na dvoře je kvůli sousednímu klenotnictví kamera. V celém případu se nakonec jako poslední instance objevila stará paní Marie, která neměla co dělat, a tak se dívala z okna.

Když takhle jednou Jiří přijel po noční směně, opět zaparkoval stroj na dvoře a šel se domů vyspat, chvíli po něm na dvůr přišel další mladík. I jemu se modrá Honda líbila. Chvíli si ji prohlížel, pak si zlehka sedl do sedla a hrál si s řidítky. Pak chlapík odešel, za chvíli se ale vrátil, už v kožené motorkářské bundě, vzal motorku, jako by se nechumelilo, a vytlačil ji ze dvora ven. Mladý zájemce o motorku nepočítal s tím, že jej po celou dobu sleduje jednak průmyslová kamera a pak také výše zmíněná důchodkyně paní Marie.

Na rozdíl od kamery, jejíž záznam by někdo viděl až za pár hodin, měla paní Mařáková jasno hned. Jirka si určitě neposlal žádného kamaráda, aby mu odvezl někam pryč motorku. Důkladným zvoněním probudila Jiřího a spolu pak zavolali policii. Díky její všímavosti se rozjela rychlá akce – rozjela se dokonce rychleji, než se Janu Komárovi, jak se zloděj jmenoval, povedlo motorku nastartovat. Policisté jej chytli o kousek dál.

Záznam z kamery pak dodatečně prokázal, že vše probíhalo tak, jak důchodkyně vypověděla. Zloděj, který zručně zlomil zámek na řidítcích, už nebyl tak šikovný, pokud jde o startování, a hlavně nemyslel na to, že ho někdo vidí zpoza záclony. Sečteno a podtrženo, každý dostal něco: Komár nepodmíněný trest, Jiří zpátky motorku a penzistka Marie jednoho vděčného souseda.