Ozývají se hlasy, a ne ledajaké, že vláda příliš dává ukrajinským běžencům. Našinci, trpící drahotou, že ji nezajímají. V současné zjitřené atmosféře by bylo snadné takové postoje odsoudit jako sobecké. Jak to tedy je?

Mají racionální jádro: úkolem každé vlády je přednostně se starat o vlastní stát a občanstvo. Jenže jsou špatně načasované. Vezměme to takhle. Rodiče jsou povinni pečovat v první řadě o své děti. Jenže co když u sousedů vypukne požár? Dospělí jsou pod troskami a k nám dorazí tři vyděšení a popálení špunti? Nikdo se nepodiví, když dostanou najíst dřív než vlastní děti. A dokonce se budou smět i v noci koukat na televizi.

Martin Komárek.
Jak může skončit boj o Ukrajinu?

Stát dnes dělá jen to, co spousta dobrovolníků a dárců. Pomáhá těm, kteří uprchli z válečného ohně. Je to nejen správné, je to i politicky prozíravé. Chceme-li být součástí civilizovaného Západu, musíme se chovat civilizovaně.

Z dlouhodobého hlediska ovšem vláda nesmí přehlížet bídu zdejších chudých rodin. I ony si zaslouží pomoci. I když se dluhová sekyra zas zatne o kus hlouběji.