„Do sedmdesáti jsem pracoval se syny, od sedmi do půl šesté a v sobotu dopoledne. Teď pracuji méně, jsem už trochu na druhé koleji," říká s úsměvem.

Cesta k současnosti, v níž má Alfréd Stawaritsch rodinnou kovářskou firmu, byla trnitá. A především dlouhá. Samotná kovařina však pro něj byla první volbou už dávno.

„Můj strýc byl kovář a další předci dělali stejné řemeslo. Práce mě také zaujala a později jsem se učil v olomouckých železárnách," vzpomíná. Dodává, že neměl problém se zaujetím pro práci, ale spíše se svým vzrůstem. „Byl jsem poměrně malý," poznamenává.

I přesto se však pro kovařinu rozhodl. Trvalo však desetiletí, než si mohl otevřít svou vlastní firmu. Mezitím si prožil práci v Agrostroji, následně dělal kantora na učilišti v Lutíně. Až po té se dočkal.

Kovář Alfréd Stawaritsch

Kovář Alfréd Stawaritsch. Foto: DENÍK/Jiří Kopáč

Trvalo to tak šest let, než jsme se skutečně prosadili

„Po sametové revoluci zde byla příležitost postavit se na vlastní nohy. Tu myšlenku jsem měl pořád a je asi touhou každého řemeslníka pracovat jen na sebe. Z garáže jsme tak udělali jednu dílnu a po pár letech jsme díky zájmu udělali přístavbu," říká o začátcích třiasedmdesátiletý kovář. Vstup mezi samostatné řemeslníky však podle něj nebyl jednoduchý.

„Trvalo to tak šest let, než jsme se skutečně prosadili. Původně jsme dělali i zámečnické práce, o ty se ale snažíme co nejméně. Brali jsme všechno, co se naskytlo. Postupně jsme ale začali jezdit i na kovářské přehlídky, třeba na Helfštýn, do Bečova nad Teplou či do Dunajské Lužné," poznamenává k vývoji podniku, který podle jeho slov nepoužívá reklamu. Jedinou jsou internetové stránky podniku a především díla, která už firma Stawaritsch udělala.

V současnosti se společně se syny soustředí na umělecké kovářství. Občas se však vrací i k věcem, se kterými začínal rozjezd firmy.

„Nástroje, třeba sekery a motyky děláme. Vozí nám sem podniky stroje na překování. Párkrát do měsíce si tady na městě někdo zabouchne klíč a my mu chodíme pomoct," popisuje Alfréd Stawaritsch s tím, že se snaží lidem vyhovět. I tak o práci však nouzi se syny nemá. Zakázek je dost a některé dokonce přehrávají kolegům.

I přesto, že vitální sedmdesátník i nadále pracuje, padla také zmínka o případných dalších nástupcích. „Mám už vnuky, ale studují například práva či elektrotechniku. Na kováře to zatím nevypadá," říká.

Podle svých slov zkouší v dílně na praxi i mladé učně. Ne vždy je však s jejich prací spokojený. „Nevzali bychom sem ani jednoho. Chtějí jen telefonovat a pořád pokuřovat. Nevyplatí se tak jejich zaměstnání, i když práce by pro ně rozhodně byla," dodává.