Na tragickou událost, která se stala v Prostějově až o čtyři dny později, vzpomíná i čtyřiasedmdesátiletý Ladislav Pírek (na snímku vpravo).
Ten ze svého domu na Filipcově náměstí viděl, jak vojáci střílí do lidí.
„Byla neděle podvečer, krásné počasí a po náměstí korzovaly davy lidí. Najednou jsem zaslechl výstřel a pak to začalo. Tanky jely Olomouckou ulicí přes náměstí na Brněnskou a vojáci na autech stříleli do všeho, co je napadlo. Střílely hlavně po československých vlajkách, ale jinak jim to bylo úplně jedno. Na našem domě rozstříleli omítku, jak stříleli do praporu, který jsme měli vyvěšený. Maminky vytahovaly děti z kočárků, pokládaly je na zem a zaléhaly je vlastním tělem, aby je ochránily. Všude byl velký rachot, křik a děs. Bylo to strašné. Hnal jsem se dole otevřít vrata od domu, aby se mohli lidé schovat, ale někdo je už přede mnou otevřel," vzpomíná na srpnové události Ladislav Pírek.
Mladou ženu zastřelili přes dveře
Invaze do té doby „spřátelených armád" si jen v Prostějově vyžádala tři oběti, dalších devět lidí bylo zraněno, když je zasáhly kulky ze samopalů sovětských vojáků, kteří se přesouvali z Olomouce do Brna.
Při střelbě sovětských okupačních vojsk našli smrt sedmdesátiletý Ladislav Lang, dvaadvacetiletý Josef Boháč a o pět let starší Marta Říhovská.
„Viděl jsem umírat všechny tři. Josefa Boháče to zasáhlo, když se utíkal schovat do parčíku. Ladislav Lang zrovna čekal na autobusové zastávce, a i když se ukryl za stromem, tak ho střelba smetla. Martu Říhovskou zastřelili přes dveře, za kterými se schovávala," říká pamětník srpnových událostí.
„Vojáci byli naučení, že se u nás děje kontrarevoluce a byli připraveni válčit. Měli spoustu zbraní a nábojů a byli přichystáni na boj. Tady byl ale klid. Lidé je zastavovali a vysvětlovali jim, že mají holé ruce a nemají z čeho střílet. Několik měsíců nazpět noviny psaly, že se tady našly nějaké sklady zbraní, ale byl to podvod. Byla to pro ně záminka, aby mohli přijet. Velitelé pak rychle všechny jednotky stáhly a vyměnily je za nové," vzpomíná Ladislav Pírek a dodává, že hned po střelbě se na radnici sešlo vedení města.
„Vyslali delegaci do Brna, aby se dozvěděli, proč k nám přijela vojska. Nikdo se s nimi však nechtěl bavit," dodává Ladislav Pírek.
Pohřeb s okupační helikoptérou
Pár dní po střelbě se konal pohřeb tří zesnulých.
„Bylo to asi tři nebo čtyři dny po tom, co se ve městě střílelo. Směrem ke hřbitovu šel dav lidí a nad nimi létala ruská helikoptéra. Lidé dostávali letáčky s výzvou, ať se rozejdou. Pohřeb však byla i určitá forma protestu," míní Ladislav Pírek, který má v živé paměti i ráno 21. srpna.
„Celý život jsem chodil na šestou hodinu do práce. Žena měla zrovna odpolední, tak jsem vstal, abych si ohřál snídani, a pustil jsem si rádio. A tam se ozývalo: Okupanti obsazují Československo, neprovokujte je a buďte v klidu. Bylo mi dvacet osm let a nevěděl jsem, co mám dělat a jestli se mám hlásit na vojenskou správu k mobilizaci. Vzbudil jsem ženu a ta mi řekla, ať jdu do práce, že kdyby byla mobilizace, tak by to hlásili. Tak jsem jel, ale ten den jsme nepracovali, jen jsme seděli u rádia a poslouchali zprávy," říká Ladislav Pírek.
„To ráno pro mě znamenalo největší úděs. Je to smutná část naší historie," uzavírá pamětník.