Prostějovské dřevořezy provázely lidi celá staletí

Protože však naši předkové zpívali velmi rádi, ale stejně jako my si nepamatovali předlouhé texty, pořizovali si vytištěné písničky s dřevořezovými ilustracemi na titulu. A právě tyto drobné obrázky nás mohou přivést do Prostějova k samým počátkům českého knihtisku.

„Právě v Prostějově totiž vyšla první česká kniha na Moravě. Spis Listové Bratřím Boleslavským vytiskl prostějovský rodák Kašpar Aorg,“ uvedl historik Karel Hronek.

Protože však už tehdy nebylo tištění českých knih pramenem bohatství, předal tiskařská práva svému učiteli z Norimberka Janu Güntherovi, který přesídlil na Moravu. V Güntherových službách vytiskl Aorg také roku 1557 Ezopovy bajky. A to je právě kniha, která nás zajímá.

Pro její ilustrace nechal totiž Jan Günther vytvořit soubor dřevořezů té nejvyšší kvality. Tyto štočky se zachovaly dones a tiskaři je používali celá staletí. A právě jako obrázky na jarmarečních písničkách se objevovaly opo celé Moravě. Možná ještě dnes má některá stařenka jako památku po své prabábě špalíček nábožných či světských písniček, s ilustracemi z Aorgova Ezopa.

Původ těchto štočků totiž můžeme vysledovat z Prostějova až do slovenské Skalice, kde je tamní tiskárna používala ještě ve dvacátém století. „Po Güntherovi získal vybavení tiskárny tiskař Bedřich Milichthaler, odkud pak putovaly řadou dědiců a kupců, až se konečně dostaly roku 1733 do rukou Josefa Antonína Skarnitzela. Tento podnikavý olomoucký tiskař rozšířil svou činnost postupně do Hranic a na západní Slovensko, do tehdejší Uherské Skalice,“ uvedl Hronek..

Skalický závod pak proslavil jméno svého zakladatele po celé Moravě. Ze Skalice se totiž stalo centrum tisku kramářských písní.

„Tamní tiskárnu vybavil Skarnitzel souborem méně používaných štočků z Olomouce. Byly mezi nimi i ilustrace k Ezopovi. Do jeho bajek je používali skaličtí Škarniclové, jak svoje jméno také psali, až do roku 1879. Mimo to se objevovaly i na titulních stranách jarmarečních písní. Scény, jak se renesanční kavalír dvoří dámě či podobné výjevy s muži v prostřihávaných nohavicích či dámami v okruží, můžeme ojediněle objevit ještě i na tiscích z doby před sto lety,“ dodal historik. Po vzniku Československa přišly štočky do národního muzea v Bratislavě. Naposledy se dočkaly otištění v několika bibliofilských tiscích ve třicátých letech.

To že obrázky vytvořené ve dřevě neznámým mistrem vydržely tak dlouho je ale svým způsobem pochopitelné. Pořízení obrázkového štočku bylo totiž nesmírně drahé.

„Jak dřevoryty, tak dřevořezy se připravovaly pro tisk z výšky, což znamenalo, že rytec musel odebrat vše, co bude na výsledném obrázku bílé. Pokud udělal chybu, neexistovalo žádné tlačítko "zpět“ jako u dnešních počítačových programů. Řezbář musel zkrátka desku zahodit a začít znovu," vysvětlil Hronek.

Tiskaři tedy své obrázkové štočky opatrovali lépe než oko v hlavě. Často se dědily z otce na syna nebo přecházely z jedné tiskařské rodiny do druhé. Platilo to zejména pro chudé venkovské tiskárny, které si nemohly dovolit zaplatit práci umělce. spokojovaly se tedy s nákupy jinde dávno vyřazených matric. Pokud se štočky opotřebovaly, obyčejně je pro takovou chudou tiskárnu okopíroval nějaký zručný řezač pernikářských forem. Postupoval většinou tak, že si původní štoček otisknul na připravený dřevěný špalík a ten pak vyřezal. Otisk z něj byl pak samozřejmě zrcadlově obrácený oproti původní předloze.