„Na plumlovské přehradě jsem začal chytat ryby, když mi bylo deset roků. Prázdninový dětský lístek stál tehdy deset korun. To byly peníze, které dala čtyřčlenná rodina za nedělní oběd,“ rozvyprávěl se rybář.

Nejraději prý v nádrži chytával línky.

„V březnu, dubnu, jsem se zul a vešel s krátkým ze štípaného bambusu do rákosí. Nahodil splávek, na háčku měl žížalu. A líni mi v březnu a dubnu nástrahu brali,“ vzpomíná.

Kus od jeho oblíbeného místa rostla hruška.

„Staří rybáři na její malé, voňavé plody chytávali velké kapry,“ zmínil se pamětník.

Lovili i z hráze na bambusák

Tito lovci prý ještě chytávali ryby z přehradní hráze.

„Měli bambusové pruty a navijáky, kterými nešlo nahodit tak jako těmi dnešními. Z cívky se musel vlasec pečlivě odmotat na plachtu, zátěž se nabrala do vidlice v tyčce, které se říkalo nahazovák, a pak se teprve vrhala nástraha do vody. Buď to vyšlo, nebo se silon zachumlal,“ přiblížil.

Na úhoře k Hloučele

Jako kluk chodíval ryby chytat i na Hloučelu.

„Pod dnes už zbouraným mostem přes Kosteleckou ulici bývaly tůně s úhoři. Přes noc jsme tam přivázali udice s žížalami a ráno se šli podívat, co uvízlo na háčcích. Obvykle jsme s kamarády ulovili i tři úhoře za týden,“ zmínil se s tím, že v říčce bývali i kapři a štiky.

Občas vyrážel i na Romži.

„Přehrádka u Kostelce bývala snad dvakrát tak veliké, než nyní. Chodívalo se tam i koupat. Je škoda, že když ji občas bagrují, tak nádrž nikdy nezvětší do původního stavu,“ podotkl.

Fofr svět z umělé hmoty

Jak vzpomíná na potoky na Prostějovsku?

„Znám Okluku, Ptenku, Otaslávku. Všechny bývaly plné pstruhů. Chodil jsem je tam chytat do ruky,“ odpověděl.

Mrzí jej, že ryb je v říčkách na Prostějovsku čím dál méně. Leckde už dokonce nejsou vůbec žádné.

„Lidé si ničeho neváží, nemají vztah k přírodě. Všechno se dělá nahonem. Je to fofr svět z umělé hmoty,“ potřásl hlavou pamětník.