Linda Wichterlová oslavila 100 let, zahradničí a čočky nenosí: Vidím výborně!

Když přijíždím na Stražisko k letnímu sídlu rodiny Wichterlové, objevuje se přede mnou krásná vila s velkou zahradou na kopci.

Zanedlouho mi dveře otevírá sympatická paní, manželka světově uznávaného Otty Wichterleho, vědce, který proslul především rozšířením měkkých kontaktních čoček a objevem silonu.

„Zrovna dávám květinám vodu. Dostala jsem jich tolik, že mi trvá půl hodiny, než to všechno obejdu.“

Hanácké slavnosti rozezní Jožka Černý i Barbora Poláková. Tady je PROGRAM

Paní Linda totiž minulý pátek oslavila sté narozeniny. Během sobotní oslavy jí přišla pogratulovat velká část vesnice, ale hlavně celá rodina.

Má dva syny, sedm vnuků a osmnáct vnoučat.

I přes vysoký věk je neuvěřitelně čilá, nebere žádné léky, částečně se stará o zahrádku a sama si vaří.

Rozloučila se se mnou slovy: Už odbíjí dvanáctá, musím jít škrábat brambory.

Říká se vám Linda, v rodném listě ale máte Ludmila. Jak je to možné?
Máme to jméno v rodině několikrát. Používalo se Ludmilka nebo Lidka, mně pak začali říkat Linda, aby se to nepletlo. Jako dítě jsem nevěděla, že jsem Ludmila. Když jsem pak dostala vysvědčení se jménem Ludmila, byla jsem překvapená, jaké je tam škaredé jméno.

Na Stražisku trávíte část roku, další pak v Praze. Kdy přijíždíte?
Tady na Stražisku jsem každý rok od konce května. Koncem září tu pak bývá pouť. Po té odjíždím. Jinak jsem zbytek roku v Praze v řadovém domku se zahrádkou.

Vy i manžel pocházíte z Prostějova, jak jste se dostali na Stražisko?
Kdysi byl v Prostějově nějaký pan rada Berka. Ten dal dohromady devět rodin a koupil tady kopec se zahradou, jmenovalo se to tam Zátiší. Bylo tam velké stavení, kam jsme všichni jezdili na prázdniny. Ty rodiny si tu pak postupně postavily vilky. Tu naši postavil pan doktor Vrtal. Ten potom umřel a manželovi rodiče to tu koupili. Otto sem původně jezdit nechtěl. Říkal, co by tu prý dělal. Začal až kvůli tenisu.

Jak jste se s manželem seznámili?
My jsme oba chodili na gymnázium do Prostějova. On byl ale o čtyři roky starší, to už byl pro mě stařec. Tenkrát jsem mu říkala pan Otto. Hrál tehdy tenis za juniory SK Prostějov. Mí rodiče hráli tenis výborně. Otto sem jezdil hrávat s mojí maminkou a já jsem jim sbírala míčky. Maminka potom čekala sestřičku, tak jsem s Ottou hrála já. Otto byl ze všech nápadníků asi nejúspěšnější.

Ve vesnicích zavřely obchody, zájemci o ně nejsou

Několik jazyků

Co se pro vás změnilo během války?
Manžel měl být docentem. Já jsem taky studovala. Pak ale zavřeli vysoké školy. V roce 39 a 41 se nám narodili synové. Nebylo moc co jíst, dokonce i nějaký čas po válce. Dostávali jsme maso na černo, chodila jsem pro něj pozdě večer. Pamatuji si, že teta nám vozila po čtyřech vajíčkách. Krušné chvíle jsme zažili také při bombardování ve Zlíně, kde jsme žili asi sedm let. Když byl poplach, vzala jsem jedno dítě na záda a druhé za ruku a šli jsme do lesa. Čtrnáct dní před koncem války jsme bydleli ve sklepě.

Jaká je vaše nejhorší vzpomínka?
Když byl Zlín dobyt, vraceli jsme se z lesa a u dveří stáli němečtí vojáci. Jeden řekl, že je konec války. Ten druhý ho za to málem zastřelil. To jsou nejhorší zážitky, když chce před vámi někdo střílet.

Umíte několik jazyků, kde jste se to naučila?
My jsme měli od čtvrté třídy na gymnáziu nepovinnou němčinu, tu jsem se učila asi osm let, stejně tak latinu. Šest let jsme pak měli řečtinu a navíc jsem měla soukromé hodiny francouzštiny. V oktávě maminka řekla, že se budu učit ještě angličtinu. To se mi nelíbilo, protože angličtina nemá gramatiku a každé písmeno se čte pokaždé jinak. Nakonec mi ale nic jiného nezbylo. K Wichterlům chodila na návštěvu Italka, takže jsem pochytila ještě italštinu. A v roce 1960 jsme byli na chemickém kongresu v Moskvě, proto jsem se tři měsíce předtím učila rusky, abych se tam domluvila.

Vy jste ale vystudovala lékařskou fakultu.
Ano, dělala jsem zubní lékařství pro děti, práce s nimi mě bavila. Když nám narostlo moc dětí, myslím vnoučat, tak jsem toho nechala a pomáhala jsem jejich maminkám. To už teď ale dva roky nedělám.

Jak se využívají wi-fi lavičky v Prostějově? Tady jsou první statistiky

Brýle nepotřebuju

Jaký byl váš manžel?
Otto byl tvrdohlavý. V době, kdy se zabýval kontaktními čočkami, to nemohl dělat v makromolekulárním ústavu, protože to byla obchodní věc. Tak se tomu věnoval doma, ale o tom už se psalo mockrát. Málokdo ale ví, že byl astigmatik, takže čočky nosit nemohl. Měl speciální brýle. Trápilo ho to, tak se snažil přijít na to, jak to udělat, aby se čočka v oku netočila, jak ji třeba nějak zatížit. To už je dnes ale vyřešené, věda jde rychle dopředu‪… Manžel dovedl být naprosto soustředěný. Seděl u psacího stroje, klepal do něj a tři metry od něj tu seděl jeho bratr, mlátil do klavíru Bacha a vůbec jim to navzájem nevadilo.

Vy jste brýle nepotřebovala?
Od dětství jsem byla krátkozraká. Olomoucký očař Vejdovský mi řekl, že se to v 70 letech srovná. A opravdu, dnes vidím výborně na blízko i na dálku a brýle nepotřebuju vůbec.

Jak probíhala sobotní oslava narozenin?
Bylo to úžasné. Rodina mi dala velké, ručně dělané fotoalbum, přišlo také spousta lidí z vesnice. Moje malé pravnučky tu chodily s mlékem a cukrem a rozdávaly je lidem, kteří pili kávu. Na zahradě jsme pak slavnostně zasadili strom, jedlý kaštan. Vlastně každý člen rodiny má tady na zahradě strom, který tu zasadil.

Kateřina Pětrošová