Jediným vyšetřením v koncentráku byla facka od lékaře, vzpomíná Jan Přidal

K odboji se připojil v roce 1941.

„Tehdy mě kontaktoval jistý Drásal, který vedl moravskou část sokolské odbojové organizace Jindra. Vybíral si důvěryhodné členy Sokola k vytvoření odbojové sítě, jejímiž hlavními úkoly byla pomoc rodinám uvězněných a popravených, zpravodajská činnost a shromažďování zbraní pro přípravu povstání," popsal pamětník.

„Rodinám jsme posílali balíčky s potravinami, dokonce se nám jich podařilo několik doručit i přímo vězňům do koncentračního tábora. Také jsme přes vysílačku posílali do Londýna informace o pohybu vojáků a situaci na prostějovském letišti," vzpomíná Jan Přidal.

I když byla podle historiků organizace Jindra velmi dobře vedena, došlo k jejímu prozrazení. Němci zatkli zakladatele organizace, který po několikaměsíčním vyslýchání a mučení prozradil své dva nejbližší podřízené.

„Přes ně se pak gestapo dostalo až k nám. Z naší rodiny jsme byli zatčeni tři, já a mí bratři Karel a Josef. Karel se dočkal jako jeden ze tří vězňů osvobození v brněnských Kounicových kolejích. Při výsleších totiž začal předstírat šílenství, změnil všechny výpovědi, a tak zachránil život nejen sobě. Tím, že zdržel celý proces, přispěl totiž k záchraně mnoha z dalších sedmdesáti obžalovaných," popsal Jan Přidal, který takové štěstí neměl a čekal jej transport do koncentračního tábora.

„Nahnali nás do dobytčáků a tři dny nás vezli neznámo kam. Nakonec nás vyložili ve Flossenbürku, což byl likvidační tábor. Strava se skládala z kousku chleba a čaje ráno a večer, v poledne jsme dostávali řídkou polévku. Celkem toho bylo méně než na udržení života. (Na snímku vpravo Jan Přidal s jídelní miskou z koncentrančího tábora)

Někteří slabší vězňové se po výdeji vrhali do várnic a vytírali prsty zbytky na stěnách. Ani pití jsme neměli dost, ráno jsme olizovali rampouchy, které se dělaly u světlíků ve stropě. Navíc řádily v táboře úplavice a skvrnitý tyfus. Já jsem prodělal obojí. S nemocnými zacházeli dozorci hůř než s dobytkem. Jediným vyšetřením byla často facka od táborového lékaře," vzpomíná na těžká léta pamětník, jehož trápení v táboře ukončilo až osvobození.

„Němci utekli před Američany, a tak jsme se dočkali svobody. Na nákladních autech nás převezli do Rokycan, kde nás předali Rusům, a pak jsme jeli přes Prahu až domů, na Moravu. Tam pro mě válka skončila," říká Jan Přidal.

„Myslím, že je důležité o těchto věcech mluvit. Dnes už je zejména mladí lidé neznají a neuvědomují si, kam až to může dojít, když se teď znovu objevují různá extremistická hnutí," varoval pamětník válečných hrůz.