Drama ze života pilota Imricha Gablecha. Zavzpomínejte

Imrich Gablech se narodil v roce 1915 v Hrachovišti nedaleko Slovenské Myjavy. Když mu bylo jedenadvacet let přihlásil se do armády.

„Celá rodina si přála, abych se stal knězem. Asi do patnácti let jsem si říkal, že by to nebylo špatné. Ale pak se mi začaly zapalovat lýtka, no zkrátka jsem měl rád děvčata. A tak jsem šel raději k letectvu,“ vzpomíná plukovník Gablech.

Na začátku roku 1937 přišel do prostějovského leteckého učiliště.

„Na Prostějov vzpomínám hrozně rád a často. Hlavně na letecké učiliště, do města jsme se moc nedostali. Vybavuji si ale, že jsme chodili na kraj Prostějova do takové malé hospůdky, myslím, že se jmenovala U Němců,“ vypráví starý letec.

Únik přes hranice

Ještě před koncem sedmatřicátého roku se vrátil zpět na Slovensko a sloužil na letišti v Piešťanech. Už na gymnáziu či leteckém učilišti prožíval atmosféru očekávání okamžiku, kdy vypukne válka. Věřil, že vycvičená milionová armáda svou vlast ubrání. Rozbití Československa a vznik Slovenského štátu vnímal jako zradu.

„Protože jsme nebyli spokojeni s tím, jak se situace vyvíjí, rozhodli jsme se, že utečeme i s letadly,“ líčí plukovník Gablech.

K úniku přes hranice se nakonec odhodlalo osm statečných. Vybrali si den, kdy celá posádka letiště odcházela pěšky na povinné koupání do tři kilometry vzdálených lázeňských bazénů.

„Říkali jsme si, že než dostanou zpátky stihače, tak my už budeme dávno nad Polskem. První odstartoval Lazar, po něm Josef Káňa, já třetí. Šel jsem až na stanoviště, odkud se startovalo, a čekal jsem, jak dopadne ten poslední. Ten ale zpanikařil. V půlce letiště to otočil a viděl, že se řítí na železobetonový hangár, tak to utrhl a ono mu to spadlo, tak to utrhl podruhé a potřetí a teprve pak se mu podařilo, že přes ten hangár doslova přeskočil. Říkal jsem si, to je průser. Byl tam židovský hřbitov. Až za pár vteřin jsem ho viděl, že se vznesl nahoru, a teprve potom jsem startoval. Když jsem se podíval na křídlo, byli u něj piloti – žáci civilní školy a drželi mi křídlo. Tak jsem se jenom usmál, dal plný plyn, kopnul do toho a všechny jsem je srazil k zemi. Když jsem se blížil k Žilině, tak jsem se letěl rozloučit, já jsem měl totiž dvě děvčata asi sedm kilometrů od Žiliny. A koukám, Káňa mě následoval. Tak jsme udělali nálet – rodeo a teprve pak jsme se dostali na kurz na Polsko,“ vypráví o dramatických okamžicích Imrich Gablech.

Po přeletu hranic už uprchlí letci pokračovali bez problémů nad polským územím.

„Letěli jsme směrem na Varšavu. Pak jsme uviděli letadla a letiště. Byl to Deblin, největší letecké centrum v Polsku. Tam jsme přistáli. Poláci vůbec nevěděli, že jsme přeletěli hranice a až na zemi zjistili, že jsme cizí. Když zjistili, že jsme ze Slovenska, začali nás vítat a hned se omlouvali, že Polsko zabralo Československu Těšínsko,“ líčil pilot.

Setkání s Josefem Františkem

Z Deblina odvezli Čechoslováky do Varšavy, kde je několik týdnů polské úřady prověřovaly, zda nejsou špioni nebo záškodníci. Po návratu do Deblinu se setkali s dalšími třinácti krajany, kteří přišli z Protektorátu. Byl mezi nimi i pilot Josef František z Otaslavic.

„Přišel asi čtrnáct dní po nás. Z Prostějova jsme se neznali, protože já jsem létal na dvoumístných letounech a stihači byli od nás oddělení. Ale tady jsme se skamarádili. Byl to svérázný člověk a nerad se podřizoval, byl energický a zarputilý, vždycky chtěl prosadit svou. Proto také dostal později v Anglii povolení létat samostatně,“ vzpomíná Gablech na setkání s leteckou legendou.

Po napadení Polska se cesty obou spolubojovníků zase rozdělily. Zatímco František zůstal u polského letectva a později se dostal do Anglie přes Francii, Gablech se pokusil o únik přes Rumunsko. Po dramatickém startu, kdy kličkoval mezi padajícími bombami a unikl dvěma německým stihačům, musel nouzově přistát. Podařilo se mu však najít provozuschopné letadlo a s ním se dostal až na rumunské hranice. Tam se setkal s dalšími letci. Celou skupinu však záhy zatkli sovětští vojáci.

Do sovětského gulagu

„Ráno nás vyvedli na políčko a tam začala rekvizice – zabavování. Líbil se jim oblek, kalhoty, košile, tak jsme museli svlíkat a někteří zůstali jen v podvlékačkách, nic víc. Jeden polský financ měl krásnou novou uniformu, nádherné černé holiny, jak ze škatulky. Rusák řekl: svléknout, a nechal mu jenom košili a spodky. Pak ještě uviděl, že má prstýnek, a povídá: Davaj! Muž marně prosil, ať mu ho nechá, že to je památka na manželku. Zase jen povídá: Davaj! Vzal ho za křoví a pak už bylo slyšet jenom výstřel, a bylo to. To byl první zážitek krutosti,“ říká Imrich Gablech, kterého po zatčení čekaly dva roky v sovětském gulagu.

Když Německo napadlo Sovětský svaz, rozhodl se Stalin zahraniční vojáky propustit. Gablech jako pilot putoval do Anglie. Zdraví podlomené v lágru mu ale nedovolilo znovu létat. Svým kolegům, kteří se vraceli z akcí s poškozenými stroji, poskytoval podporu ze země, uklidňoval je a radil jim, co mají dělat.

Zatčení a propuštění

Po válce se vrátil znovu do služeb československé armády, ovšem komunistickému režimu se po převratu stal nepohodlným. Nejdříve jej čekalo přesunutí z Prahy na letiště do Havlíčkova Brodu a v roce 1949 vyhazov z armády. V roce 1951 zatkla válečného letce státní bezpečnost pro podezření, že jako velitel letiště chtěl utéct za hranice.

„Povídám jim: ‚Kdybych byl chtěl utéct, tak jsem utekl s celou rodinou a odstěhoval bych ještě půlku Havlíčkova Brodu. Vždyť jsem měl aeroplány k dispozici.‘ Vyšetřovatel se divil a povídá, že si to neuvědomili. Tak mu říkám, že alespoň vidí, jak jsou blbí. A tím to zvadlo a po týdnu mě pustili.“ Funkci účetního v pilníkárně pak už ale vykonávat nemohl. Až do důchodu působil jako skladník. (Za použití materiálů sbírky Post bellum.) (pam)