„Domluvit řezníka je někdy obtížné, v okolí jich je jen pár a o víkendech jsou zamluveni na několik měsíců dopředu,“ zmínila hned ráno paní domácí, která vstala ještě dřív, protože musela zatopit ve všech kamnech a pod kotlem, aby byla připravená vřelá voda.

Po příjezdu s řezníkem se v sedm hodin vydáváme pro čuníka do chlívku. Uvázat mu na nohu provaz je těžké, ale nakonec se to povede. Jediný problém nastane, když má pašík vyjít na mrazivý vzduch. Zvíře vycítilo, že se na něj něco chystá a nechtělo se mu ven. Po deseti minutách ale nakonec čuník vychází ze dveří a čeká ho rána vzduchovou pistolí přímo do mozku, která ukončí jeho život.

Ihned po výstřelu řezník prořízne praseti tepnu a prýštící krev se chytá do lavoru a zamíchá se do uvařených krup. Následuje opaření zvířete vařící vodou a pašík je zbaven štětin. „Na zahřátí si dáváme čaj s rumem i nějakého toho panáčka,“ usmál se jeden z pomocníků a já si přiťukávám s ním.

Pak přichází pověšení čuníka do průjezdu, jeho vyvrhnutí a zpracování vnitřností a rozporcování masa. Některé masité části a kosti se dají hned vařit na tlačenku, ostatní se pověsí do studené komory a další den se zpracují. Část střev se vypere a obrátí naruby a „vyšlemuje“ koštětem v octové vodě, aby se do nich mohl naplnit jitrnicový prejt. Tuto práci si beru na starost já.

„Dřív jsme dělali z tlustého střeva i jelita, ale je praktičtější kroupy zamrazit do mrazáku,“ zmínila paní domácí. Mezitím se z uvařeného masa udělá tlačenka a pár kousků ovaru se nechá na jídlo.

Po tlačence přichází na řadu mletí a míchání jitrničáku a jeho naplnění do zašpejlovaných střev. Poslední věcí, kterou hlavní část zabijačky končí, je umíchání správného jelitového prejtu. Po druhé hodině odpoledne už odvážím řezníka domů. Potom nás čeká ještě krájení a rozpouštění sádla. To je pro dnešek kromě pořádného úklidu všechno.

„Druhý den se připraví maso, které se bude udit, uvaří se sulc, udělá játrová pomazánka,“ vysvětlila paní domácí s tím, že zavařovat do sklenic bude jednak pomazánku, ale i jitrničák, masovou polévku a prdelačku.

O zabijačkové pochoutky je nejen v rodině zájem, a tak některé skončí v Prostějově, Plumlově, ale i v Hodoníně nebo Olomouci. „Jednak je to vzácnost a také se to nedá se stejnými kupovanými pochutinami srovnat,“ rozloučila se se mnou paní domácí a nabalila mi domů malou výslužku.