„Styděla jsem se za to, že nevidím, a tak jsem si třeba platila plné jízdné a ne zlevněné. Potom jsem si ale zvykla a už ty komplexy nemám," říká o tom, jak se posunula ve vnímání svého handicapu.
Pavlíně Bartoškové se zrak postupně zhoršoval od devíti let, podle jejích slov ale skokově mezi čtrnáctým a osmnáctým rokem. Tedy i v době, kdy se chystala na maturitu. Tu nakonec zvládla.
„Písemné maturity jsem dělala dalo by se říct nosem, skončila jsem v nich na čtyřkách. Ústní zas na druhou stranu byly na jedna a to některé učitele překvapilo. Možná si mysleli, že tu zrakovou vadu předstírám," říká čtyřicátnice, která se zhoršeným zrakem zvládla i autoškolu, několik zaměstnání a dnes pracuje jako koordinátorka dobrovolníků v sociální oblasti.
Trafikanti a čišníci pomáhají
Podle slov Zuzany Znojilové z centra pro neslyšící v Prostějově jsou služby této organizace vhodné právě pro lidi, jako je Pavlína Bartošková. Tedy aktivní.
„Tady jsou hlavně lidé, kteří mají zájem pracovat nebo se nějak aktivně zapojit do života. Máme i takové klienty, kteří mají přidružené pohybové postižení nebo mentální. Většinou jsou to ale jen zrakově postižení lidé v produktivním věku, kteří chtějí například pracovat, zdokonalovat se, aby dospěli na nějakou úroveň," vysvětluje a pochvaluje si spolupráci s pracovním úřadem v Prostějově.
„Máme s ním velmi dobré zkušenosti, vycházejí nám z tohoto úřadu vstříc," říká sociální pracovnice Zuzana Znojilová, která oceňuje i zlepšení v přístupu veřejnosti ke zrakově postiženým.
„Slýchávám převážně, jak třeba prodavači nebo číšníci nevidomým pomáhají, třeba při vybírání zboží nebo přečtením jídelního lístku," dodává.
Některé věci by se podle ní však daly ještě vylepšit.
„Stalo se třeba jedné paní, že stála před přechodem a čekala. Najednou přišel pán, nic neřekl a prostě ji přetáhnul na druhou stranu ulice a ona z toho pak byla nešťastná. Také se ve městě objevují nové a nové překážky. Podařilo se nám ale třeba ve spolupráci s městem upravit rampu na Školní ulici tak, aby do ní nevidomí nenaráželi a nestávalo se už, že by si o ni roztrhli obočí," říká Zuzana Znojilová.
Bezbariérové město
K ní se přidává se svými zkušenostmi i Pavlína Bartošková.
„Stalo se mi třeba v podchodu v Olomouci, že jsem narazila do člověka a ten mě označil za feťačku. Tehdy jsem ještě nenosila bílou hůl a napadlo mě, že už to není dobré. Lidi jsou někdy taky hloupí a nechávají volně běhat bojové psy. Může se tak stát, že by nevidomí o svého vodícího přišli. Z překážek pak jsou jednoznačně nejhorší informační tabule," vypočítává situace, do jakých se mohou zrakově postižení dostat.
Nejen nevidomí, ale také další skupiny, které potřebují bezbariérové město pak jednají s jeho vedením o řešení problémů a překážek. Potvrzuje to náměstka primátorka Alena Rašková.
„Spolupracujeme třeba s vozíčkáři. Při stavbě nových chodníků je dva z nich vždycky vyzkouší. Platí, že kdykoli od Tyflocentra (organizace zabývající se prací se zrakově postiženými, pozn. red.) nebo třeba od vozíčkářů dostaneme připomínku, hned se ji snažíme řešit," říká náměstkyně.
Autor: Michal Sobecký