Aby ne! Každá tlustá čára zastavuje plynoucí čas. Nelze již nic věcného dodat. Vymyslet. Natož změnit.

Zejména v podzimní uplakané a zamlžené dny si tuto odvěkou pravdu znovu připomínáme.

Památka zesnulých. Každý si ji přibližuje po svém.

Jeden zapálí voňavou svíčku a začne listovat rodinným albem.

.Druhý navlékne huňatý kabát, vystrčí nad uši jeho límec a vyšlápne si do přírody.

Zpáteční cestou domů ho kroky zavedou až k místnímu hřbitovu. Zvláštní prostředí. Místo věčného klidu a trvalého odpočinku…

Procházíš mezi jednotlivými ostrůvky. Čteš řadu jmen. Počítáš letopočty a vnímáš kamenné portréty.

Toho jsem znal. S ním jsem kopal mičudu. Ten nás učil v devítce. To byl náš milý pan poštmistr nebo holič.

Vzájemně spolu tvoří zvláštní a nechtěnou společnost. Jsou blízko sebe. Osud je sem přivál…

Stmívá se. Zapálíš další svíčku a hluboká tma pookřeje. Naděje. Výzva.

Vzpomínáš na své rozkutálené dětství a nezapomínáš na svou přítomnost. Ti, kteří nás již opustili, vědí své.

Nás naléhavě potřebují všichni ostatní, kteří s námi dennodenně prožívají skutečný příběh života.

S nimi bychom měli ochraňovat a obohacovat své všední zájmy, křehké sny a bájnou fantazii.

S nimi bychom měli bránit trvalou lásku, lidské pochopení a člověčí přátelství. Dřív, než bude pozdě…

Památka zesnulých nás k tomu opatrně vybízí…

Stanislav Juga