Aby ne! Každá tlustá čára zastavuje plynoucí čas. Nelze již nic věcného dodat. Vymyslet. Natož změnit.
Zejména v podzimní uplakané a zamlžené dny si tuto odvěkou pravdu znovu připomínáme.
Památka zesnulých. Každý si ji přibližuje po svém.
Jeden zapálí voňavou svíčku a začne listovat rodinným albem.
Druhý navlékne huňatý kabát, vystrčí nad uši jeho límec a vyšlápne si do přírody.
Zpáteční cestou domů ho kroky zavedou až k místnímu hřbitovu. Zvláštní prostředí. Místo věčného klidu a trvalého odpočinku…
Procházíš mezi jednotlivými ostrůvky. Čteš řadu jmen. Počítáš letopočty a vnímáš kamenné portréty.
Toho jsem znal. S ním jsem kopal mičudu. Ten nás učil v devítce. To byl náš milý pan poštmistr nebo holič.
Vzájemně spolu tvoří zvláštní a nechtěnou společnost. Jsou blízko sebe. Osud je sem přivál…
Stmívá se. Zapálíš další svíčku a hluboká tma pookřeje. Naděje. Výzva.
Vzpomínáš na své rozkutálené dětství a nezapomínáš na svou přítomnost. Ti, kteří nás již opustili, vědí své.
Nás naléhavě potřebují všichni ostatní, kteří s námi dennodenně prožívají skutečný příběh života.
S nimi bychom měli ochraňovat a obohacovat své všední zájmy, křehké sny a bájnou fantazii.
S nimi bychom měli bránit trvalou lásku, lidské pochopení a člověčí přátelství. Dřív, než bude pozdě…
Památka zesnulých nás k tomu opatrně vybízí…
Stanislav Juga