GLOSA TÝDNE: Země česká, domov můj aneb Jací jsme?

Řidičům, kteří ve středu, v předvečer státního svátku jeli po rozbité cestě mezi Prostějovem a Olšany, se nabízel půvabný pohled. Pod blankytnou modří oblohy si u polní cesty mohli všimnout javoru se záplavou žlutého listoví. K jeho hnědému kmeni byla silným lanem přivázána strakatá kráva. Pásla se na zeleném pažitu, silnými zuby a masitým jazykem drtila traviny.

Stračena bude nejspíš již brzy jedním z posledních zvířat svého druhu v obci.

„Slyšela jsem, že družstvo chce s chovem krav skončit. Nevydělává na něm,“ vysvětluje jedna ze starousedlic.

Na poli u podzimně vyšňořeného javoru dřel majitel mohutného přežvýkavce. Při těžké práci nejspíš přemítal nad tím, kteří ze sousedů mu chodí krást zelí na políčko za domem.

„U pozemku toho soukromníka se povalují odřezané, odloupané listy a košťály,“ naznačuje starousedlice. Nechápe, proč lidé na muže nezazvoní a o zelí si neřeknou. „Nechal by jim hlávku za pár korun,“ tvrdí.

Před samoobsluhou v Olšanech postává ve středečním podvečerním šeru muž svraštělého obličeje s neupravenými vlasy. Oblečený je do seprané, ušmudlané zimní bundy. „Dřív jsem zde takové typy nevídala. Odjakživa bývaly v Olšanech jen dvě známé firmy. Jeden těžký opilec a druhý podivín,“ říká žena.

Řemeslník v montérkách, zacákaných malířskou barvou, vchází za tmy do olšanské hospody. Vítá ho hlahol mužských hlasů. Putyka je plná.

„Proč je tam tolik lidí?“ podivuje se žena, která při procházce s vnoučkem nahlíží přes okno do hostinského sálu.

„Aha, zítra je svátek, chlapi nemusí do práce,“ nachází sama odpověď.

Po mrazivé noci padla na Olšany mlha. Je tiché ráno, státní svátek, Den vzniku samostatného československého státu. Pijani spí a jejich partnerky zlostně zatínají čelisti. „Je potřeba makat na baráku,“ lomcují ty nejodvážnější se svými vláčnými muži. A oni vstávají.

Vesnice ožívá. Vlajku na budově obecního úřadu ruch k povlávání nevyburcuje. V bezvětří jen dál zplihle visí. Červenomodrobílý symbol české státnosti není k vidění na žádném dalším domě.

Lidé dávají na konci října přednost sytě oranžové. Ne však tomu všelidovému odstínu, ale tónu jiskřivě zaoceánskému.

Na zídkách zahrad sedí tlusté, lesklé dýně. Obličeje vyřezané do jejich krusty se šklebí na přicházející Halloween.