Velký příběh Arnolda Stonehenge

„Velký příběh Arnolda Stonehenge“ sepsal patnáctiletý student zdejšího Mendelova gymnázia Ondřej Fischer. Pro svůj „božský politický román“ právě hledá nakladatele, a protože jsme se v redakci shodli, že jeho talent je výjimečný a zaslouží si pozornost, rozhodli jsme se mu jeho hledání usnadnit. Věříme, že četba příběhu, který se celý odehrává v „křesťanském nebi“, vás bude dobře bavit...

Na webu bude knížka, která má 22 kapitol vycházet vždy v blocích přibližně po třech kapitolách zhruba v měsíčním intervalu.

Tak tedy příjemné počtení

Velký příběh Arnolda Stonehenge

KAPITOLA PRVNÍ: ARNOLD STONEHENGE UMÍRÁ

"Arnold Stonehenge nebyl příliš dobrý člověk", mohl by klidně začínat proslov
nad jeho rakví. A byla by to náhodou pravda – jednalo se vskutku o jednoho z
nejprohnilejších politiků, kteří kdy byli zvoleni, a mistrovsky ovládal značné množství
podrazáren mamutího rázu. K jeho zevnějšku by se pak dalo říci, že byl "poněkud
korpulentní", protože spojení "tlustý jako prase" se neužívá mezi slušnými lidmi vůbec a
tím méně na pohřbech. Zkrátka řekněme, že na něm byla jeho velká láska k jídlu na první
pohled znát. No a závěrem by se snad zmínilo, že nebyl ani příliš bystrý. To mu ale v
kariéře zvlášť nepřekáželo, a tak se rychle vypracoval do vysokých funkcí a dokonce až do
samého parlamentu.
Jednou takhle Arnold Stonehenge šel z toho parlamentu domů. Popozdravoval
známé, které potkal, několik známých nepozdravil a oni se pro to urazili, také pozdravil
několik lidí, které za své známé považoval a oni jimi nebyli, koupil si v trafice noviny,
cestou domů je přečetl, při čtení šlápl na kočku a přešel silnici na červenou (což naneštěstí
vyfotil jeden novinář), došel domů, s vypětím všech sil vynesl svých stoosmnáct kilogramů
do schodů, vešel do bytu a zamknul za sebou dveře.
Následně si sedl na gauč, zapnul televizi na zpravodajském kanále a nadšeně
sledoval záznam svého proslovu k novele zákona o psích exkrementech, nevšímaje si
titulku "ARNOLD STONEHENGE SE OPĚT ZESMĚŠNIL" a pejorativních komentářů
opozice i spolustraníků. Pak si šel do kuchyně pro pytlík smažených brambůrků, otevřel si
ho na pohovce, šeredně ji zamastil a díval se na svůj projev až do jeho zakončení,
provázeného vrhanými svačinami.
Když brambůrky všecky zkonzumoval, dostal chuť na salám. Odešel tedy do
spíže, v níž ležela bedna čabajky dovezená z diplomatické vizity v Maďarsku. Arnold jednu
štangli vyňal, spíž zavřel a hmátl po noži. Další jeho vlastností ovšem byla ohromná
nešikovnost.
Jak po noži hmatal, zavadil oň hřbetem ruky tak blbě, že nůž spadl a zapíchl se
mu do nohy. I v teplé krvavé sprše však Arnold zachoval chladnou hlavu a vypravil se (přes
svůj fajnový koberec) do koupelny pro obvaz.
V koupelně se zastavil a natáhl se do lékárničky, přičemž noha stále krvácela.
Když se potom s obvazem v ruce otočil, uklouzl na louži krve, upadl a rozbil si hlavu o
kachle.
Chtěl vstát a jít volat sanitku, ale než tak mohl učinit, stará a špatně přibitá
lékárnička se utrhla a na rozbitou hlavu mu (z výše půlky druhého metru) spadla. Ztratil
vědomí a už se zdálo, že vykrvácí ve spánku, ale hned ho zas probudilo bolestivé prasknutí
žaludečního vředu. Mezitím ovšem ještě dostal infarkt a zakrátko už bylo skutečně po něm.
Arnold tedy zaklepal bačkorami. Skončila snad slibná politická kariéra jeho
smrtí? Vůbec ne! Arnoldova politická kariéra nabrala jeho smrtí daleko větší spád a snad
by se dalo říci, že (v porovnání s tou dosavadní) Arnoldova politická kariéra jeho smrtí
doopravdy teprve začala.
Zahynul v koupelně svého bytu a po chvíli se probral tamtéž. Vstal ze země a tu
si všiml vlastního obézního těla ležícího v louži krve a s lékárničkou zavalenou hlavou (totiž
že hlava byla zavalena lékárničkou, nikoliv opačně).
Nechtělo se mu na svou mrtvolu moc dlouho koukat, a tak radši prošel zdí
k sousedům. Arnoldova sousedka byla také politička – velice přesvědčená komunistka.
Naneštěstí byl ale jejím manželem demokrat. Tato rozdílnost politických názorů, kterou si
před svatbou asi nějak zapomněli či nestihli vyjasnit, vedla k tomu, že vulgarismy i nádobí
létaly vzduchem celodenně.
Arnold vkročil do jejich bytu východní stěnou. Před ním se krčil soused a
rukama si chránil obličej, neb jeho choť, oblečená v sovětské vojenské uniformě, třímala
posvátně Marxův manifest v jedné a půlkilovou vázu v druhé své sociálně citlivé ruce.
Následně tato váza letěla vzduchem. Soused uhnul, netoliko však Arnold: nádoba prošla
skrz něj a roztříštila se o rudou zeď (červeně byla vymalována ta sousedčina půlka bytu).
Teprve teď, když soused ustoupil, všimla si paní sousedová Arnolda. Počala
ječeti. Soused počal ječeti též a pak se spolu ječíc vrhli ke dveřím, otevřeli je ječíce, ječíce
běželi po schodech a projednou tak snad zapomněli na své ideové rozepře.
Arnold si řekl, že když je teď duchem, mohl by zkusit létat, poněvadž v
některých filmech to duchové dělají. Vyletěl stropem ven a vznesl se do výše. Hleděl na své
rodné město, letěl nad domy a nad ulicemi, sledoval automobily jezdící po konstantně
rozbitých silnicích a plival jen tak ze srandy své ektoplazmatické sliny na pod ním chodící
občany, až dorazil k budově parlamentu.
Vletěl tam střechou a uzřel své kolegy, jak vcházejí dovnitř, všichni výhradně v
černém, jak se sklopenými hlavami usedají do lavic a předseda řeční o nešťastně zesnulém
kolegovi Arnoldu Stonehengovi.
Nebožtík si ale příliš zesnulý nepřipadal, a tak vlétl dovnitř a vznášeje se nad
jejich hlavami, vida toho dvoumetrového náfuku Rogersona konečně shora, je upozornil na
svou přítomnost.
Všichni najednou vytahovali nadšeně fotoaparáty ve snaze sejmout snímek s
duchem, nekteří snímali z opasků své pistole a snažili se Arnolda rovněž sejmout, všude byl
zmatek, politici si zakopávali hlavami o nohy a tak podobně. Arnold ještě párkrát nad
zasedacím sálem zakroužil, pak se opět vznesl k střeše a vyletěl ven.
Letěl pořád kolmo vzhůru, prolétl skrz mraky a ještě dál. V prázdnotě vesmíru
si časem všiml takové velké sítě a chtěl ji obletět, ale už to nestihl: síť se velkou rychlostí
pořád přibližovala, až ho lapila a on zase usnul, nebo něco na ten způsob.

KAPITOLA DRUHÁ: ARNOLD PŘICHÁZÍ DO NEBE

Jakmile se probral, stál na optimistickém růžovém mráčku, z kterého vedly
schody nahoru k dalšímu – ten byl asi o dvacet metrů výš – a na něm se nacházela hezká
zlatá brána s nějakým latinským nápisem (nejspíš to znamenalo "Blahoslaveni jsou chudí
duchem" nebo "Pásli ovce Valaši").
Vydal se tedy po schůdcích, mezitímco z velkých reproduktorů vznášejících se v
prostoru znělo decentně "Knockin´ on Heaven´s Door". Když pak před tou branou stanul,
uviděl vedle i psací stůl, za nímž seděl lysý úředníček s knírem, oblečen v pěkné hnědé
kvádro s proužky, a zběsile mlátil do typewriteru značky Consul. Všiml si Arnolda, pohlédl
naň skrz své silné brýle a ověřil si duchovu totožnost těmito slovy:
"Pan Stonehenge?"
Arnold souhlasně přikývl. Kolem poletovala grupa andělíčků, kteří se šklebili a
posměšně na něj mávali sítí, do níž jej před chvílí lapili. On se však rozhodl lapiduchy
ignorovat a obrátil se zpět k úředníkovi.
"Takže jsem teď v Nebi, tak jak mi to říkali v kostele?"
Svatý Petr chvíli uvažoval. "V podstatě ano," připustil. "Ale není dobré věřit
všemu, co vám říkali v kostele. Já osobně jsem se jen u málokteré knížky nudil tak jako u
Bible – tedy samozřejmě až po Eragonovi, ten nemá konkurenci." Zapálil si cigaretu. „Teď
jste tedy v Nebi. Ale žádná výhra to není, Peklo stejně už dávno neexistuje."
"Proč?" zeptal se Arnold.
"Drahá údržba. Do Pekla přišlo strašně moc lidí, už jenom vytápění nás
přicházelo na tak obrovské peníze, že jsme to raději zavřeli."
"Takže se do Nebe dostanou všichni?"
"Jo," řekl svatý prostě. "A ještě instrukce: většinou se nováčků ujímají jejich
příbuzní. Vám přidělili vašeho pradědečka, ten vám všecko vysvětlí, ubytuje vás a tak. Měl
by čekat hned tady za Bránou, u takové velké cedule s číslem 25."
Ozvalo se zapípání.
"Už odchytili dalšího ducha, tak já ho budu muset zapsat. Nashle!"
Arnold něco zmateně odsekl a vstoupil do Nebe.
Bylo to vlastně svého druhu velkoměsto: postavené na tisících různě
rozmístěných mraků v různých výškách a o různých velikostech, velkoměsto s několika
miliardami obyvatel (většinou starších osob), duchů, kteří tu různě pobíhali, a s miliony
obrovských bílých domů. Táhlo se do nedohledna, nejvyšší mraky byly několik kilometrů
nad Arnoldem, nejnižší zase několik kilometrů pod ním, a budovy na nich byly postaveny v
různých architektonických slozích. Vše propojovala jakási síť kolejnic, ale Arnold nebyl
schopen určit, co to po nich jezdí, protože to jezdilo pekelně rychle. Před ním se pak skvěla
pravděpodobně zastávka této hromadné dopravy, označená "U Brány", na jejímž nástupišti
se tísnily tisíce duchů v oblečení z různých dob, lidé v riflích i v brnění.
Po levé straně byla zeď s očíslenými cedulemi. Arnold si vyhlédl pětadvacítku a
zamířil k ní. Stálo tu jen několik málo osob a v jedné z nich poznal svého pradědečka –
obézní pán s mocným pivním mozolem a macatým knírem pod alkoholickým nosem,
oblečený ve fialový oblek s hedvábnou kravatou, v němž byl i pohřben, tudíž úplně přesně
tak, jak si ho Arnold pamatoval.
Praděd naň už zdálky volal a ač to byl člověk zesnuvší před osmatřiceti léty na
selhání jater, měl v ruce láhev rumu.
"Ahoj, těšil jsem se na tebe! Už jsem se nemohl dočkat, až umřeš, kluku zlatá!"
"Díky," řekl Arnold a pohledem spočinul na lahvi. „Ty ještě pořád piješ?“
"Tady už můžu!" pravil pradědeček vesele. "Ale babičce to neříkej," dodal.
Vydali se směrem k zastávce "U Brány", jejíž nástupiště bylo narváno duchy.
Když čekali na spoj, vedle nich stál muž v červené tóze, s křivým nosem a věncem z
bobkových listů, na druhé straně zas masivní paní v barokních šatičkách, v ruce vějíř a na
hlavě paruku.
Dostali se teď dost dopředu, aby viděli asi dvacet kolejnic vyskládaných vedle
sebe. Po nich každou chvílí něco prosvištělo téměř nadzvukovou rychlostí, ale Arnold stále
ještě nedovedl rozpoznat, co to vůbec je.
"Už nám to pojede," konstatoval pradědeček a skutečně u jejich kolejnice
za chvíli zastavil ten šílený dopravní prostředek.
Bylo to něco jako jeden, aspoň sto metrů dlouhý vlakový vagón, natřený
světlerůžovou barvou a s nápisem HEAVEN EXPRESS na boku. Nic moc zvláštního, ovšem
vepředu byla dlouhá oj, kterou držel udýchaný čert.
Pradědeček spolu s udiveným Arnoldem nastoupili dovnitř hned po malém a
zarostlém neandrtálci oblečeném v kožešině a pevně svírajícím svůj kyj.
Arnold se o ty čertíky okamžitě začal zajímat.
"Když zrušili Peklo," vysvětloval pradědeček, "spousta tamních zaměstnanců,
takzvaných čertů, se ocitla bez práce a byli nuceni žít tady nahoře. Tenkrát je tu nikdo
neměl moc rád a sehnat nějaký zaměstnání byl pro ně asi docela problém. Tak nakonec
využili toho, jak umí rychle běhat, a začali dělat právě tohle. Hodně se tím urychlilo
překonávání těch obrovských vzdáleností, co tu jsou, takže je to i dobře placené."
Vagón se dal do pohybu. Ze začátku jeli sto nebo dvě stě kilometrů za hodinu,
jako auto na dálnici, postupně začali zrychlovat, teď už dosahovali rychlosti letadla a pak
přešli do takové, že už nevnímali nic, co bylo za okny, která tam tudíž byla zbytečná.
Interiér vagónu byl obložen dřevem, podlaha byla také dřevěná a lavice u stěn
zcela přeplněny lidmi v oblečení, v jakém opustili tento svět: v nemocničním pyžamu,
zkrvaveném kostýmu medvěda, brnění prošpikovaném šípy nebo drahém obleku
rozežraném kyselinou. Babička na kolečkovém křesle jedla párek v rohlíku a u stropu se
vznášela osoba dosti otrávená, nejspíše houbami.
Sedli si na poslední volný kousek vedle mladého, ani ne třicetiletého vousatého
chlapíka v motorkářské bundě, pod níž měl triko s nápisem "RYCHLOST NEZABÍJÍ".

KAPITOLA TŘETÍ: ARNOLD SE POTKÁVÁ S PŘÍBUZNÝMI

Nebeskou MHD jeli přes půlhodinu, během níž ho pradědeček seznamoval s
místními reáliemi. Třeba to, že "Nebe" je jen neoficiální název a správně se to jmenuje
Životní prostor zesnulých, tedy ŽPZ. Arnolda ale samozřejmě nejvíce zajímal politický
systém.
"Máme v podstatě demokracii. Občané v ŽPZ mají všechny práva, normální
volby, privatizace a tak. Bůh ale může úplně neomezeně rozhodovat o veškerém dění dole
na Zemi, a to až do konce svého funkčního období."
"Funkčního období?" podivil se Arnold. Tohle bylo úplně mimo jakékoliv
náboženské představy, i ty nejšíleněnjší.
"Jo," přikývl pradědeček. "Zvolí ho lidi v přímé volbě a jeho funkční období trvá
přesně tisíc let. No a pak prostě přijde někdo jiný."
"Takže se Bohem může stát úplně každý řadový duch?"
"Jistě, máme demokracii!"
Arnold zůstal sedět s otevřenou pusou. I když byl neohrabaný tlouštík, byl
přesvědčen, že politiku dělat umí. A jistě by v tom mohl pokračovat i po smrti.
"Komu se to podařilo naposledy?" zeptal se.
"Aktuelní Bůh se jmenuje Pot´n´Tát a nastoupil do úřadu roku 1017."
Arnoldovi se zalesklo v očích.
"To znamená, že za chvíli skončí?"
"Přesně tak, brzy budou volby."
Vagón zastavil.
"No, už jsme tady," zahlásil pradědeček a vystoupili.
Když vyšli ven ze stanice, zjistili, že stojí na poměrně rozlehlém mraku,
k němuž vede několik dopravních přívodů. Cedule značila, že se mrak jmenuje "NÁMĚSTÍ
LVA SPLOSKÉHO".
"Kdo byl Lev Sploskij?" zeptal se Arnold pradědečka, když kráčeli temnými
ulicemi pod obrovskými bílými budovami.
"Ruský archanděl – předseda Sněmovny svatých, který po zrušení Pekla vyřešil
nepokoje rozpoutané Stranou čistého Nebe. To byli takoví zdejší fašisti, kteří šikanovali
čerty, zabraňovali jim pracovat a podobně. Měli poměrně velký vliv, ale Lev Sploskému se
podařilo je velmi rychle zakázat."
"O takovém archandělovi jsem nikdy neslyšel..." řekl Arnold.
"To je možný," přisvědčil pradědeček. "Většina lidí tady jsou opravdu jenom
řadoví zesnulí, ale andělé, to už je vyšší kasta: taková elita společnosti, která dělá líp
placené, prestižní profese – oficíry, dyrektory, komunální politiky... andělem se člověk
myslím stane, když udělá jakýsi vědomostní test, nebo něco takového. Stejně ale dneska už
může být anděl každý vůl, třeba tvůj strejda Gregory."
Konečně došli do středu Náměstí Lva Sploského. Uprostřed byly tři domy – dva
obyčejné, bytové, a mezi nimi možná míli vysoká věž, na jejíž vrcholek se téměř nedalo
dohlédnout. Základna se zdála být široká právě tak, že kdyby byla o centimetr užší, barák
se nekompromisně zřítí.
"Je tam seshora pěkný výhled," řekl pradědeček. "Ale my bydlíme támhle,"
ukázal na bytový dům vlevo. Vydali se tedy k němu.
Bytů tam bylo (podle číslování zvonků) 255. Pradědeček zazvonil na číslo 231 a
když oznámil, že vede Arnolda, rozjařený a nepříjemně známý ženský hlas je vpustil.
Nahoře stanuli před bytovými dveřmi a stalo se přesně to, čeho se Arnold obával
– otevřela prababička. Prababička byla osoba, která zemřela na rozdíl od svého muže
teprve předminulý rok: tenkrát jí bylo už plných osmadevadesát let.
Teď tu stála v naprosto nezměněné podobě. Na svém vyschlém těle župánek,
natáčky v bílých vlasech, které se až do poslední chvíle svého života snažila obarvovat, oči
namalované do okruhu deseti centimetrů, na vrásčitém obličeji s jaterními skvrnami
pleťovou masku a na popraskaných rtech ohromnou vrstvu zářivě rudé rtěnky.
Mezi kostnatými prsty se zeleně nalakovanými nehty držela cigaretovou špičku,
jíž Arnoldovi málem vypíchla oko, když se mu vrhla kolem jeho masitého krku a
afektovaným hlasem zaječela: "Arníku!"
Arnold nesnášel, když mu říkala Arníku, protože stejně volala i na svého psa,
jehož si pořídila týden po Arnoldově narození a pojmenovala ho Arnold na pravnukovu
počest. Toto obludné zvíře se teď vyřítilo ze dveří a jakožto kříženec pudla s bernardýnem
povalilo i mocnou figuru Arnoldovu na zem a olízalo mu obličej.
Současně při svém pádu slyšel křupnutí a zaječení – prababička se jej stále
držela kolem krku a to i ve chvíli, kdy došlo k onomu sražení. Pradědeček rychle zahodil
flašku, pomohl své choti na nohy a kopnutím jí narovnal vetchá záda.
"Můj milý Arníku, tolik jsem se na tebe těšila!" zaskřehotala prababička. "Tak
pojď dovnitř a povídej, na co jsi umřel? Zdědil jsi tu rakovinu slinivky po strýčkovi
Gregorym, nebo jsi měl mrtvici jako Molly?"
"Měl jsem bouračku," zalhal Arnold, stydící se za svou nešikovnost. A protože
jako politik uměl lhát dobře, prababička mu to takzvaně sežrala.
Byl poměrně zvědav na interiér nebeského bytu a v tomto ohledu se dočkal
mírného zklamání. Vešel do zcela standardního obýváku zařízeného podle prababiččina
nevkusu, jehož zdi byly vylepeny jakýmisi narůžovělými tapetami a dominoval mu stříbrný
televizor obestavěný kytičkovanými pohovkami. O kousek dál bylo obrovské okno
s výhledem na bělostné velkoměsto, kukačkové hodiny, z nichž místo kukačky vylétal
hambatý andělíček hrající na lyru, a doprostřed místnosti pak byl dost neprakticky
postaven dórský sloup obrůstající břečťanem.
"Máme to tu pěkné, že?" řekla prababička. "Pojď se podívat do kuchyně a
koupelny, Arníku!"
Na koupelnu byl Arnold obzvláště zvědavý – poté, co shlédl obývák a uvědomil
si, že se prababiččino estetické cítění ještě mnohem zhoršilo, čekal tam nejméně repliku
Křižíkovy fontány. Nemýlil se. Tato byla postavena v přesném středu kruhové místnosti a
opatřena kohoutky na regulaci teploty vody. Bylo na ní též položeno mýdlo a toaletní papír,
takže zřejmě sloužila náhradou za veškerá obvyklá zařízení v koupelnách se vyskytující.
I kuchyň byla zajímavá – jídelní stůl měl mramorovou desku a skvělo se na něm
několik misek s umělým ovocem. Stěna nad kuchyňskou linkou pak byla polepena plakáty
Franka Sinatry, který s prababičkou (dle jejího tvrzení) chodil do mateřské školky. Lednice
o rozměrech asi dva krát tři krát tři metry byla z růžového plastu a na dveřích měla rytinu
kovboje.
Zatímco prababička tam zůstala, mrtvý politik Arnold Stonehenge kuchyň
opustil a i když za ním prababička volala, aby ještě určitě navštívil jejich nádhernou ložnici,
Arnold si uměl vcelku domyslit, co by tam spatřil, a raději zamířil do obýváku za
pradědečkem, jenž tiše lokal ze svých domácích zásob bourbonu a když spatřil Arnolda
přicházet, v domnění, že to je prababička, se polekal a polil si košili.
Aby z něj nebyl cítit alkohol, odutíkal se převléci a Arnold se zatím rozvalil
na pohovce, zmenšil objem svého pupku hlubokým vydechnutím a s námahou hmátl po
pozemských novinách ležících na stolku.
Jak předpokládal, našel i článek o sobě. Ve stručnosti řečeno se v něm psalo, že
umřel a jaký to byl vůl. Poznačil si jméno novináře a usmyslel si, že až bude neomezený
Bůh, zařídí tomu darebákovi něco nepříjemného, patrně inkontinenci.
Pak uběhla asi hodina, než zazvonil zvonek a Arnold za dveřmi bytu uslyšel
mnoho známých hlasů – prababiččinu sestřenici Molly, své ohavné prarodiče, svého
synovce, co ho přejelo auto, dokonce i strýce Gregoryho, který měl nádor na slinivce a
podle pradědečka to dotáhl až na anděla.
"Pusťte nás dovnitř!" halekal Arnoldův děd, jenž se potatil a stejně jako
Arnoldův praděd byl od rána do večera v lihu.
"Chceme vidět Arníka!" zakrákala Molly, které by teď (kdyby žila) už bylo hodně
přes sto deset let a které se oslovení vynalezené její sestřenkou líbilo natolik, že jej rovněž
používala.
Pradědeček se vyšoural z ložnice otevřít, teď už v čisté košili, ale prababička se
psem Arníkem v patách jej předběhli a prudce trhli dveřmi.
Dovnitř se navalila horda duchů. Všichni se s Arnoldem začali objímat a třást
mu rukama, dokonce i nějaký pomalovaný a polohaný Kelt tam mával sekyrou a radostně
hulákal. Tolik svých příbuzných neviděl pohromadě snad ani na tradičním "sjezdu
Stonehengů", který se konal před dvaceti lety naposledy, protože tenkrát prababička vlepila
facku Herkulině Embólii, pradědečkově vzdálené neteři, jež jí odmítla podat sůl. Tato facka
nesmírně namíchla Herklulinina manžela, který prababičce vynadal nejsprostšími výrazy,
což si nenechala líbit stará Molly a svou sestřenku bránila dobře vrženou sklenicí.
Když se doobjímali a dopopozdravovali, rozesadili se všichni na ony odporné
sedačky okolo televizoru nebo jen tak na zem. Anděl Gregory si sundal své parádní sako,
rozvázal kravatu, na ex vypil lahvové pivo a hlasitě říhnul. Molly začala vypravovat svou
oblíbenou historku o tom, jak jí koncem první světové války zlý soused sesbíral úrodu
hrušek, zatímco ona byla na nádraží přivítat chotě, navrátivšího se z fronty.
Tím se rodina rozdělila na dvě části – první část spala a druhá část Molly
ignorovala. Arnold probudil Gregoryho a zeptal se ho, jestli by s ním nešel na chvíli vedle.
"Jak jsi se stal andělem?" položil Arnold co nejpřímější otázku, aby bylo jasné,
že to Gregory pochopí.
"Šel jsem na úřad, dostal jsem takový papír s různýma otázkama, vyplnil jsem
ho a pak jim ho zase vrátil."
"To je všechno?" podivil se Arnold.
"Jo. A už mě nezdržuj, v televizi mi začínají Bokovky signora Verrucciniho,"
pravil strýček a odešel sledovat svůj oblíbený seriál.

KAPITOLA ČTVRTÁ: ARNOLD STONEHENGE ANDĚLEM

Druhý den se Arnold zeptal pradědečka, kudy se dá jít na nejbližší úřad. Když
tam pak šel, zabloudil. Zeptal se kolemjdoucího, který nevěděl. Další kolemjdoucí tvrdil, že
ví, ale taky nevěděl a nasměroval Arnolda od úřadu pryč.
Arnold Stonehenge tedy šel řečeným směrem, podobně jako Švejk do Budějic,
vyhlížel byro a přitom se dostal zpět na náměstí Lva Sploského. Nějak si toho nevšiml,
prošel náměstím, pokračoval dále na opačnou stranu a k poledni přece k úřadu dorazil, byť
k úplně jinému.
Měli tam zrovna přestávku na oběd. Arnold před zamčeným vchodem čekal
spolu s vojákem, kterému trčelo z hrudi dlouhé kopí a když se nečekaně a prudce otočil,
vzal jím Arnolda po hlavě, za což se maďarsky omluvil.
Konečně někdo přišel a otevřel jim. Interiér úřadu byl elegantní, chodby z
narůžovělého mramoru, všude různé nástěnky, vyhlášky, tabule a upozornění.
Arnold přistoupil k jakémus okénku a tamní ouřadbábu slušně požádal o svůj vytoužený
kvíz, načež byl usazen do malé zvukotěsné místnosti, a to pouze s inkoustovou tužkou a
hodinou času.
Jméno: Arnold Stonehenge
Příjmení:
Vygumoval tedy "Stonehenge" a napsal to do kolonky "Příjmení".
Jméno: Arnold
Příjmení: Stonehenge
Datum úmrtí: 5. 12. 2015
Následuje několik vědomostních otázek:
1. Jaké Y píšeme ve slově "rypák"?
"Tvrdé."
2. Je brouk potápník ryba nebo brouk?
"Brouk."
3.Kolik činí součet vnitřních úhlů kružnice?
(Arnold nevěděl, co to je součet vnitřních úhlů, tak tam nenapsal nic).
4. Stručně - o čem byl film "Titanic"?
"O neschopnosti lodních konstruktérů počátkem 20. století."
5. Který národ postavil pyramidy v Egyptě?
"Egypťané."
6. Kolik dílů má trojdílné srdce obojživelníků?
"Tři."
7. Kolik dílů má trilogie?
"Tři."
8. Co považujete za největší již překonanou neřest lidstva?
"V dřevních dobách tabákového průmyslu byly doutníky malé."
Arnold si spokojeně prohlížel své dílo a odevzdával ho s hrdým úsměvem. Druhý
den mu přišla pošta - byl to pergamen, stočený do úhledné ruličky s modrou pečetí, a
podlouhlá krabice. Rozmotal nejprve dopis a nadšeně si přečetl, že "na základě Vašeho
výkonu při vyplňování našeho formuláře, totiž prokázaných vědomostí a schopnosti
samostatné úvahy, jest zesnulému jménem Arnold Stonehenge, totiž Vám, udělen titul
anděla se všemi pravomocemi i povinnostmi k němu přiléhajícími. Velmi žádoucí je
veřejně prospěšná či politická angažovanost a také dobrý příklad a vzor chování dávaný
obci řadových zesnulých - spáchání jakéhokoliv trestného činu či vážnějšího přestupku
nechť vede k odebrání titulu."
Pak otevřel krabici, v níž byla složená křídla (dřevěná konstrukce obalená bílým
peřím), svatozář a štos bankovek. Na přiložené kartičce stálo, že je Arnold "povinen si ke
slavnostním příležitostem bráti tato křídla (a to v toliko spořádaném stavu, v jakém Vám
byla doručena) a svatozář s vyměněnou baterií. Movitosti jsou pak určeny k nakoupení
dostatečně representativního oblečení, nejvhodněji společenského obleku, a jejich
používání k jakémukoliv jinému účelu je trestno a přísně postihováno."
Arnold si to všecko vesele pročítal, když do místnosti vstoupila prababička a na
zvrásněné a zmalované tváři se jí objevila záře hrdosti a štěstí. Vyhrkla: "Teda Arníku...",
otočila se a odběhla do kuchyně, plačíc štěstím, péci něco na oslavu.
Nově řečený anděl se za ní díval, skoro až dojat reakcí té zesnulé ženy, ale pak si
vzpomněl na protivnou prababiččinu fistuli, když se dědeček zdržel v hospodě, na to, jak ho
vodila ze školky dvě a půl hodiny, protože se musela zastavit s osmi známými po cestě, a na
její hnusné připečené krocany k Dni díkůvzdání, které všechny nutila jíst a jakákoliv kritika
jejího kuchařského umění ji natolik rozrušila, že se zamkla v koupelně se svým obrovitým
ratlíkem, hlasitě štkala a hulila tolik, že se dým linul i pode dveřmi. A tak si Arnold místo
dojetí raděj odplivl na naleštěnou podlahu, vzal peníze a šel si koupit kvádro.

KAPITOLA PÁTÁ: ARNOLD STONEHENGE VSTUPUJE DO STRANY

Arnold byl v Nebi, či správně v "Životním prostoru zesnulých", již několikátým
dnem. Oblečen v novém proužkovaném obleku s hedvábnou kravatou, s vyleštěnými boty,
doutníkem mezi zuby a na zádech hrdě nesa křídla (pro která mu krejčí vyříznul v saku
speciální otvory) se procházel po ulicích, v rukou mapu - aby jej nepohltila džungle
velkoměsta - a přemítal, jak správně nastartovat svou cestu za zvolením Bohem.
"Měl bych vstoupit do nějaké partaje," pomyslil si a štěstí mu přálo. Za rohem
stál holohlavý mladík a v rukou držel transparent s nápisem: "Vstupte do naší politické
strany!". Na obrázku byl přeškrtnutý čert a pod ním následovala tato slova: "NSN neboli
Národní strana nebožtíků je zcela legální organizací zesnulých nacionalistů. Naší
prioritou je zbavit se veškerých příživných individuí, svou historií neoprávněných k
pobytu v ŽPZ. Nabízíme: interesantní členské výhody (např. možnost se aktivně účastnit
fyzického zažehnávání rasových nebezpečí) a vysokou šanci na zvolení do funkce
v meteorologických institucích."
"Poslyšte," otázal se Arnold plešouna, "nejste vy ta Strana čistého Nebe, co ji Lev
Sploskij nechal zrušit?"
"Ale ne, co vás nemá!" zasmál se nácek. "Strana čistého Nebe je zakázaná,
nelegální, my jsme úplně jiná strana!"
"A jak se to pozná?"
"No máme jiný název, přece!"
Arnold pokýval hlavou a šel dál.
Zastavil se v trafice a koupil si noviny. Jako anděl měl na noviny slevu, čehož
hojně využíval, protože samozřejmě potřeboval přehled.
Na titulní straně Politického deníku (pod fotografií zamračeného Araba) stálo:
"Svatý Hasan al Abúfarí kritizuje Boha za povodně v Bangladéši." Následovalo odhalení, že
nějakému náměstkovi prokázali braní úplatků, a ještě spousta dalších volovin, jimiž se
Arnold prokousal až k inzerátům vzadu. V takovémto plátku byly pochopitelně inzerovány
především programy a cíle různých politických uskupení, například "Strany socialisticky
smýšlejících rolníků", "Unie solidárních anarchistů" či "Čestných a spravedlivých
republikánů".
Každý inzerát obsahoval krom popisu cílů, jichž se partaj snaží dosáhnout, též
adresy kanceláří a ústředen, kde je možno podat přihlášku.
"Je to závažné rozhodnutí, do jaké strany vstoupím," pomyslil si Arnold, pročež
si sednul na lavičku, aby se mu lépe dumalo. Asi za padesát vteřin byl rozhodnut, když si
přečetl inzerát SPI, tedy "Strany proti idealismu": vysokým funkcionářům byly slibovány
závratné platy, doživotní imunita, prášky na spaní zdarma a minimum povinností.
"To je přesně ono! " vykřikl, zvedl se a utíkal na zastávku hromadné dopravy tak
rychle, jak jen mu jeho otylé nohy dovolily.
Ústředí této strany byla ohromná přepychová budova, nad jejímž vchodem skvěl
se hrdě zlatý nápis: "POSTAVENO Z PENĚZ DAŇOVÝCH POPLATNÍKŮ". Arnold vstoupil
do hlavní haly, která byla plná lidí v drahých šatech a s prsteny na rukou: pánové měli
hedvábné kravaty a příčesky, dámy zas boty na vysokých podpatcích a nóbl kabelky.
Bezesporu to všechno byli členové SPI, ale Arnold si spíše připadal jako na
milionářském večírku - gentlemani si povídali více o automobilech a tchýních, než o
čemkoli jiném. Uvolněná atmosféra pak byla podtrhována hrajícím rádiem (moderátor
jakéhosi hudebního pořadu z něj právě oznamoval, že "na prvním místě hitparády se již
několikátým týdnem drží Husitský vokální sbor se svým singlem Ktož sú boží bojovníci").
Náš amorální tlouštík si nyní poprvé připadal opravdu jako v nebi a u
občerstvovacího stolu hned velmi nenápadně zhltl několik kuřecích stehýnek, čtvrtkilový
kus sýra a polovinu máslového dortu.
Na pánské straně místnosti byly stěny polepeny obrázky všerůzných hanbatých
slečen, na dámské straně pak fotografiemi povětšinou starých a nezpochybnitelně
oblečených miliardářů. Zcela vzadu seděla za stolkem obrýlená sekretářka a z
monumentálního plakátu nad ní se šťastně usmívali nejvýznamnější političtí zbohatlíci
historie. Arnold si to zamířil přímo k ní.
Sekretářka zpočátku nebyla příliš vstřícná, že prý je o členství v jejich straně
opravdu velký zájem. Když však pyšně roztáhnul křídla (pomocí špagátku k tomu
určeného), předložil doklady se svým novým titulem a navíc dokázal, že už má poměrně
podstatné politické zkušenosti, sekretářka hned změnila tón, udělila mu členství a po
krátké konzultaci s místopředsedou strany (zaživa loupeživým germánským knechtem) byl
neprodleně ustanoven kandidátem na starostu pro oblast "Náměstí Lva Sploského a okolí".
"A kdy ty volby vůbec budou?" zajímal se Arnold, když místopředseda odešel.
"Už za čtyři týdny," odpověděla sekretářka vskutku neobyčejným hlasem; zněl
asi jako kovová píšťalka, jejíž otvory někdo ucpal zadnicemi velmi hlasitých žab, takže ta
prostá odpověď mocně zakvičela vůkol.
"Poslyšte, byla jste s tím hlasem někde?" otázal se Arnold a myslel tím u krčního
lékaře, odpověď jej však zaskočila:
"Dělala jsem zaživa heavymetalovou pěvkyni," usmála se osoba a odhalila
přitom své zuby, které byly rovněž z nějakého heavy metalu.
"To jste asi měla úspěch, ne?" řekl Arnold nejistě.
"To víte, že jo!" rozzářila se sekretářka a s jejím nadšením bohužel sílil i její hlas.
"Já zpívala od Balingenu až po Albstadt a všude mi tleskali!"
Arnolda v tu chvíli napadla na první pohled šílená věc.
"Slečno, co kdybych uspořádal předvolební mítink?"
"Pro mě za mě..."
"Ale počkejte! Byl by pro vás problém mi tam zazpívat?"
Sekretářka pohlédla na Arnolda s úžasem v očích, který se posléze zcela skryl,
jak se orosila skla jejích brýlí. Tohle nečekala.
"Ráda..." pravila dojatě a ten skřek se zachvěl nefalšovanou radostí.
"To by bylo výborné! Takže platí?"
"Jistě," skřípnula umělkyně a když Arnold odcházel, celou cestu se za ním
dívala, což ho trošku děsilo. Na čerstvém vzduchu se ale oklepal a protáhnul. Byl opět ve
svém živlu a navíc členem strany, jejíž program mu plně vyhovoval. Jak krásné je být
mrtev!

KAPITOLA ŠESTÁ: ARNOLD STONEHENGE A SEKRETÁŘKY

Mítink na Náměstí Lva Sploského už byl zahájen, a sice vystoupením dechovky.
Trumpety kvičí, saxofóny mečí, trombóny bučí a v tomto zvěřinci si Arnold ještě prochází
svou následující řeč.
Když se skladba blížila ke konci, jen malinko se kouknul na pódium škvírou v
oponě. Lidí tu bylo slušně. Přítomný policista právě odebíral nějakému lovci mamutů z
ruky oštěp, pračlověk to evidentně nechápal.
Další, kdo byl v improvizovaném zákulisí s Arnoldem, byla vrzohlasá sekretářka.
Její doprovodnou skupinu poskládali zrovna předevčírem z různých zesnulých metalistů
(v drsnosti vzezření se žádný z živých metalistů těm mrtvým nemůže rovnat) a měli
vystoupit po skončení Arnoldova proslovu.
Ozval se potlesk pro dechovku, tak se Arnold zvedl a na pódiu ji vystřídal.
Přistoupil k pultíku s mikrofónem, blahosklonným pohledem přejel obecenstvo a pak začal
odříkávat projev jako básničku.
Samosebou to nebyl jeho projev. Arnold se nikdy nepouštěl do nevyzkoušených
věcí, to nedělalo dobrotu. Nechával to na kolezích: řeč byla poslepována z proslovů Luthera
Kinga, Adolfa Hitlera, George W. Bushe a Vladimíra Iljiče. Tohle byla nejosvědčenější
kombinace, která mu ostatně (s občasnými malými obměnami) dobře fungovala i na Zemi.
Lidé bouřlivě aplaudovali, on se jen usmíval, nakonec se uklonil a uvedl
metalisty. Jejich vystoupení bylo vskutku zážitkem. V záplavě světelných efektů mlátily
mrtvoly do kytar, bubeník rozbíjel jeden buben za druhým (a tvářil se přitom... no, jako
bubeník), všechno šlapalo, jak má – načež se však přidal sekretářčin zpěv, to vytí
připomínající lisování popelnic plných koček. Obecenstvo zíralo, několik vteřin neschopné
se ani rozprchnout, a pak se rozprchlo, jak nejrychleji to bylo možné.
Sekretářka ještě chvíli kvílila, ignorujíc absenci publika. Pak vyšel ze zákulisí
Arnold, poklepal jí na rameno a když přestala vydávat zvuky, vyňal si šputny z uší,
upozornil ji, že tu už nikdo není, a poděkoval za vystoupení. Když zmizela za oponou, dal
všem hudebníkům na pivo s polohlasným výrokem: "Za to vy nemůžete..."
Následně se odebral domů, kde už naň čekali příbuzní. Projev viděli, ale při
zpěvu se rovněž rozprchli. U večeře nejdřív všichni mlčeli, pak se strýc Gregory konečně
zmohl na otázku, která je tížila všechny: "Co to bylo?"
"Součást mého plánu," usmál se tajemně Arnold. "Uvidíte zítra v novinách."
Druhého dne se skvěl v politické rubrice plátku "Lyke Papers" titulek:
"PŘÍLEŽITOST ŠPATNÝM UMĚLCŮM JAKO PŘEDVOLEBNÍ TAH???". Následující text
obsahoval tyto věty: "Kandidát na starostu Náměstí Lva Sploského Arnold Stonehenge
(SPI), na Zemi poslanec s mnohaletou praxí, předvedl svůj nevšední nápad, hraničící až s
dobročinnou akcí..." "...Její zpěv rval uši, přesto jí dal laskavý politik šanci na
sebeprezentaci..." "...a vyvrací tím rozšířený mýtus o tom, že členové Strany proti
idealismu jsou prospěchářští sobci."
Ostatní noviny psaly obdobně a Arnold Stonehenge, "mecenáš břídilů, který
štědře povolil tomuto individuu veřejné vystoupení nehledě na to, že si tím zkazil mítink"
(citováno z "Chilli Heaven", obvykle hodně ostrého deníku), si jen zapálil doutník a čekal
na výsledky svého chytrého kalkulu.
Výsledky, přesněji výsledci, se dostavili asi v půl jedenácté dopoledne v podobě
raperů v prostřílených bundách, kteří zazvonili u dveří a pak Arnolda přesvědčovali, aby
jim zatáhnul vydání jejich nové desky. Arnold na ně zařval něco jako "zmizte, spratci" a pak
celé dopoledne uvažoval při žvýkání prababiččina ovocného koláče, z jakého asi důvodu je
někdo mohl prostřílet...
V den nástupu do funkce stál nově zvolený starosta Arnold brzo ráno před svou
kanceláří. S ním už tam byl jen zlomený klíč od ní: jedna polovička v zámku, druhá v jeho
ruce. Proč nemají v Nebi domyšlené aspoň tyhle věci?
Zámečník byl (údajně) už na cestě, přestože dokud jej Arnold do telefonu
neupozornil na svůj úřad, opakoval neustále "bohužel nejdřív ve čtvrtek". Hodiny
ukazovaly půl páté – naštěstí duchové nepotřebují spát, jinak by se Arnold na místě svalil
na podlahu a chrápal, což už se mu ostaně na Zemi stalo už mnohokrát (když přišel o půl
páté do práce, zlomil klíče v zámku od kanceláře a pak čekal na zámečníka).
V šest hodin zámečník konečně dorazil, klíč vyšťournul, a pak několik minut
vzdoroval přesvědčování pana starosty Stonehenge, který chtěl prozradit, jak se to dělá.
Jejich rozhovor přerušil příchod Arnoldovy nové sekretářky, čehož zámečník využil a
rychle utekl.
Sekretářka byla subtilní tmavovlasá osoba ve zdobných šatičkách někdy z konce
18. století a s velice vkusně přišitou hlavou. "Velká francouzská revoluce," pravila, když si
všimla, jak se starosta na její krk zkoumavě dívá.
Pak vešli do kanceláře (sekretářka pochopitelně klíč měla a vůbec padla dohoda,
že bude odteď raději ráno odemykat ona). Místnost byla vyklizená, ale zůstaly tady dva
stoly s počítači: obyčejným pro sekretářku a speciálně upraveným herním počítačem pro
starostu. Arnold jej na zkoušku zapnul a nadšeně zjistil, že v Nebi nemají Windows.
Stěny byly holé, jen na té za Arnoldovými zády se skvělo cosi připomínající
zlatou pinzetu.
"Co to tu dělá?"
"Ach, omlouvám se, já jsem to zapoměla sundat," řekla sekretářka, načež to
sundala. "Váš předchůdce byl věřící, víte?"
"Cože to byl?" zeptal se zmateně Arnold.
"Věřící," zopakovala sekretářka, avšak Arnoldův nechápavý výraz neustal.
"Cožpak vy jste si nikdy nekladl takové ty klasické otázky, kde se to tady všechno vzalo a
tak podobně?"
Arnold se jen poškrábal na hlavě, pak zadal sekretářce nějakou velmi zbytečnou
práci a spustil Counter-Strike.
Po půhodinové přestřelce si oddychnul a otřel pot z čela. Bylo mu řečeno, že
svatého Václava (který se připojoval vždycky v sedm ze Sněmovny přes svůj laptop) má
nechávat vyhrát, jenomže neporazit ho, to byla opravdu velká fuška. Sekretářka mezitím
pilně razítkovala lejstra, co Arnold vyhrabal z šuplíku s nálepkou "K orazítkování". Ještě
tam byl prázdný šuplíček "K přečtení" a šuplík obsahující ohromnou zásobu kompaktních
disků s počítačovými hrami. Arnold je začal přehrabovat a slintat. Přesně takhle si to
starostování představoval.

KAPITOLA SEDMÁ: ARNOLD V TELEVIZI

Zasedací místnost na ústředí Strany proti idealismu byla přeplněna. Jednak asi
dvěma stovkami vybraných členů této strany a druhak novináři. Arnold odpočíval (už po
řečnění) a sledoval proslov svého úhlavního protivníka v boji o křeslo předsedy strany.
Tento člověk se jmenoval Helmut Frick a na Zemi proslul svým milionovým vynálezem
mostu, který se nemusí strhávat, protože bude-li jeho stav špatný, most se zřítí zcela sám.
"Vážení spolustraníci," začal Frick zcela nenaléhavým a minimálně
intonovaným hlasem, "dnes máte možnost rozhodnout o tom, kdo z nás bude nejbohatší a
nejvlivnější. Rád bych upozornil na fakt, že to chci být já..."
Arnold si nalil pití. Zákon předepisoval, že na oficiálních stranických schůzích
mají politici zakázáno požívat alkoholické nápoje. Dokud toto hloupé direktivum nebude
zrušeno Sněmovnou (k čemuž se nepochybně schyluje, vzhledem k velkému množství
dánských svatých), musí mít v plastových lahvích od minerální vody speciální slivovici s
bublinkami.
Našlo se mnoho kolegů, kteří Arnolda původně zvolit nechtěli. Některým stačilo
přislíbit eventuelní koryto, těm tvrdohlavějším pak promluvili do duše Arnoldem najatí,
dobře fyzicky disponovaní pánové.
Frick by stejně nebyl schopný a perspektivní vůdce – neuměl například udělat
dobrý projev, psal si je totiž sám a podle toho také vypadaly. Také tento byl nudný. To se
poznalo, když Arnold během něj dostal hlad. Vytáhl si tedy svačinku, kterou mu prababička
přichystala. Byl to speciální sendvič, vrstvený (odshora) takto: první krajíc chleba, první
řízek, plátek ementálu, uzená šunka, list salátu, druhý krajíc chleba, druhý řízek, plísňový
sýr, tlustá vrstva hořčice, třetí krajíc chleba, vepřový bůček, list salátu, šest koleček salámu
uspořádaných do trianglu, tlustá vrstva másla, čtvrtý krajíc chleba, třetí řízek, dvě chilli
papriky, list salátu, tlustá vrstva mazacího sýra a pátý krajíc chleba.
Nikomu na světě tento sendvič nechutnal tak jako Arnoldovi a nikdo na světě si
z něj nebyl schopen pro jeho tloušťku pořádně ukousnout s výjimkou Arnolda, který měl
tak skvěle vytrénovaná ústa z neustálého požírání čehosi, že dokázal vyvrátit čelist až o
necelých šedesát stupňů.
Zakousl se, začal ten obrovský kus hmoty důkladně žvýkat a užíval si, kterak
jeho chuťové buňky rozpoznávají jednotlivé složky toho úžasného sendviče. Jeden by
málem nevěřil, že tak protivná bába dokáže udělat něco tak dobrého, a to dokonce i po
vlastní smrti.
Helmut Frick skončil svůj projev a hodinky ukazovaly za minutu čtvrt na
jedenáct. Arnold rychle dorazil sendvič, zamnul si ruce a vytáhl laptop. Strýček Gregory,
kterého Arnold jmenoval ihned po svém nástupu do funkce místostarostou, takže se dnes
výjimečně rozvaloval v pohodlném červeném křesle místo něj, se připojil do hry (podle
domluvy) přesně v 10:15.
Přestřelka brzy nabrala zajímavý spád, zvláště poté, co se přidal svatý Pajsij
Veličkovskij a místopředsedkyně Strany zesnulých feministek. Rusovi se velice dařilo s
kalašnikovem a brzy vyřadil strýčka Gregoryho. Feministka si vyhlédla pěkné houští, kde
by na Veličkovského počkala s odstřelovací flintou, ale v tomto houští se naneštěstí již
dlouho ukrýval Arnold a ten ji zpacifikoval brokovnicí. Ze závěrečného duelu s
pravoslavným šikulou jej však vyrušila sekretářka cloumající s ním a sdělující mu, že byl
zvolen předsedou Strany proti idealismu.
Tím nastaly Arnoldovi krásné časy. Strana měla již odnepaměti vymyšlený
chytrý, ba geniální mechanismus sloužící k obrovskému ztučňování předsedovy výplaty
odčerpáváním veřejných prostředků, jež měly jít do jakéhosi neexistujícího „Fondu pro
obnovu tradice bangladéšské lidové keramiky“.
Arnold začal tím, že se odstěhoval od praprarodičů do velké rezidence, kterou
mu navrhl jeden arabský architekt včetně minaretu na zahrádce a detailního modelu
Masjid al-Nabawi v obývacím pokoji. Každé ráno se ale k prababičce zastavil pro pár
sendvičů (kdyby ještě po smrti mohl tloustnout, už by se nevešel ani do vlastního těla), pak
dojel na radnici, hodil sekretářce na stůl stoh papírů k orazítkování a jal se promýšlet
stranické taktiky, nejlépe při přestřelce s tajemníkem.
Brzy udělal velmi výhodný krok a koupil jeden z nejčtenějších časopisů v Nebi,
"Čajový magazín". Místo informací o kvalitě letošního darjeelingu v něm teď miliony
čtenářů nacházely oslavné články na Arnolda Stonehenge a jeho politický program.
Pro své a stranické potřeby též nechal založit jakousi anketní agenturu, která
pravidelně zveřejňovala své "průzkumy veřejného mínění". Důvěryhodnost měl této
"nezávislé a odborné instituci" dodávat (zvláště svým titulem) jistý dr. Artur Szuplikowski.
Dlužno říci, že to byla figura skutečně existující a dokonce i opravdový doktor – sice
zvěrolékař, ale doktor. Arnold jej znal ještě z dětství, chodil k prabababičce ošetřovat
Arníka. Také si pamatoval velice dobře, jak tento usměvavý pán skončil, když jej jednoho
dne povolali do zoologické zahrady ke zlému starému krokodýlovi se žlučníkovou kolikou.
A Arnold vůbec dokázal přemluvit pro svou věc hodně starých známých:
například Johna Spencera, s nímž se kdysi potkal na letním táboře pro obézní děti. John
byl geniální počítačový grafik, výborně placený za smontovávání fotografií Arnoldových
politických soků s pornografickými obrázky. Výsledky jeho práce pak byly uveřejňovány v
"Čajovém magazínu" a další Arnoldův zesnulý kamarád, pisálek Norman Quinton, k těmto
nemravným fotomontážím vymýšlel krásné skandální články.
Quintonovo jméno bylo navíc poměrně známé, aspoň na středozápadě USA.
Neproslul však toliko svým prozaickým dílem, což by si asi přál více, ale spíše tím, že si
ustřelil svou literárně kreativní hlavu. Když se ho na to Arnold ptal, odmítl specifikovat,
zda to bylo po vzoru kolegy Hemingwaye, nebo proto, že už mu ve všech restauračních
zařízeních v Illinois odmítali nalít.
Nicméně Arnold se stával stále populárnějším a duchové na ulici na něj začali
reagovat. Někteří ho poznali a pozdravili, někteří ho poznali a nepozdravili, někteří ho
nepoznali a nepozdravili a jedna paní ho sice nepoznala, ale pozdravila ho, konkrétně
vzkřiknutím: "Sieg Heil, Herr Göring!"
S popularitou přicházel i zájem médií. Co se týkalo rozhovorů do novin, většinou
je vyřizovali korespondenčně jeho poradci a sekretářky, kteří měli sepsány přesné seznamy
vhodných odpovědí. Jednoho dne se však objevil na ústředí strany dopis, který všechny
Arnoldovy spolupracovníky (čekatele na koryto) nesmírně zděsil, neboť na obzoru vyvstalo
ohrožení pracně budovaného mediálního obrazu. Dopis nepředstavoval nic menšího, než
pozvání do jedné z nejsledovanějších telvizních politických debat moderované Fernandem
Torturou, bývalým inkvizitorem.
Byla svolána mimořádná stranická schůze, během níž se Arnold jen sklesle vrtal
v nose. Náladu mu trochu zvedl John Spencer, který pohotově přispěchal s několika dosti
nelichotivými fotomontážemi týkajícími se jeho oponenta v pořadu (příhodně to byl
předseda strany Čestných a spravedlivých republikánů). Arnold si ty obrázky rychle
schoval do aktovky, pak odjel do své rezidence, spořádal pár tabulek čokolády, aby si
zklidnil nervy, a nakonec vytáhl slovník cizích slov a celou noc v něm listoval.
Ráno si vzal svůj nejlepší oblek a pokusil se uvázat kravatu. Po šestapadesáti
neúspěšných pokusech zavolal sekretářce. Sekretářka mu uvázala kravatu a Arnold si
zavolal odvoz – jako předseda strany se už pochopitelně netísnil v hromadné dopravě, měl
svůj soukromý vagónek tahaný svalnatým čertem.
Komplex televizních budov se ponuře a bezútěšně tyčil na zářícím sněhobílém
mráčku. Arnold prošel vrátnící a v tu chvíli zabloudil, v čehož důsledku přišel do studia jen
minutu před zahájením přímého přenosu. Tortura ho zpražil pohledem jasně říkajícím, že
první dojem není z nejlepších.
Studio bylo evidentně zařízeno podle inkvizitorova gusta: místnost pouze s
jedním malým okénkem, ale osvětlená svícemi, a při zdech se vystavovaly nejrůznější
mučicí nástroje. Arnold se usadil naproti svému sokovi na malou dubovou stoličku,
mezitímco Tortura se rozvaloval v polstrovaném křesle.
Předseda Čestných a spravedlivých republikánů, Godfrey Hanest, na Arnolda
jen opovržlivě kouknul a dělal, že si upravuje vázanku. Byl by to jistě ohromný švihák,
kdyby nepadnul ke konci života do rukou Bdewakantonů na válečné stezce, již ho dosti
monumentálně skalpovali. Jinak se ale tvářil jako politik zásadový a poctivý, což
samozřejmě mohla i nemusela být pravda.
Tortura si promnul bradku, kterýmžto gestem pravděpodobně kdysi zahajoval
svá soudní přelíčení, a pravil: "Můžeme začít." Pak začal mluvit do kamery.
"Milí diváci, vítejte u dnešního vydání Skřipce. Mými hosty budou pan Arnold
Stonehenge, předseda Strany proti idealismu, a pan Godfrey Hanest, předseda Čestných a
spravedlivých republikánů. Dnešním tématem jsou nešvary související s politikou a
morální příklad, který dávají zákonodárci veřejnosti."
Obrátil se k Hanestovi.
"Pane Haneste, vy a vaše strana se již dlouhá léta – řekněme si na rovinu, že
poměrně bezúspěšně – pokoušíte potírat korupci a dokonce tvrdíte veřejnosti, že ani vy
sami úplatky neberete. Jak si myslíte, že se to může..."
Torturova otázka byla nečekaně přerušena pronikavým řevem Arnoldovým,
který si skřípl ukazovák do drtiče nártů. Nějaký podržtaška od štábu se mu ho rozeběhl
vyprostit, mezitímco se Tortura s pobaveným úsměvem škrábal na pleši a Hanest využil
situace k vrhnutí několika bodrých úsměvů a zamávání do kamery.
Tortura ještě chvíli pozoroval osvobozovací proces a pak se s Hanestem vrátili k
rozhovoru. Arnold byl brzy zase volný, sebekriticky si dal ruce za záda a vyndal je až v
okamžiku, kdy pocítil nutkání porýpat se v nose. V tu chvíli se Tortura obrátil k němu a
kamera jej tak zabrala v plné zadloubanosti.
"Pane Stonehengi, o vaší straně je naopak všeobecně známo, že vám jde pouze o
vaše soukromé blaho a netoliko o voliče. Můžete tento rozšířený názor něčím vyvrátit?"
"Naší ideologikou je zásadně nevyvracovat, ale podporovat!" řekl Arnold s
výrazem odhodlání v opuchlém obličeji.
"Nedávno jste si pořídil přepychové sídlo a dokonce vlastního čerta. Vzhledem k
tomu, jak krátký čas jste mrtvý, je podivuhodné, že byste na to dokázal naspořit z pouhého
starostovského platu. Jak se k tomu vyjádříte?"
"Naší ideálogií je podporovat," zopakoval Arnold. "Podporovat bangladéšskou
lidovou keramiku!"
Tortura několikrát rychle zamrkal.
"Jistě nám povíte, jak to souvisí?"
Arnold začínal být čím dál nervóznější.
Chvilku se na Torturu díval zamračeným pohledem a v obličeji měl výraz
nesnesitelné námahy. Všichni přítomní teď zarputile poslouchali ticho a přemítali, zda je
jeho tváření projevem hlubokého přemýšlení předcházejícího vyřčení zásadního moudra, či
jestli se za chvíli pozvrací.
Arnold se ale shýbl do aktovky a triumfálně praštil na stůl včerejším vydáním
časopisu Nebeský zahrádkář.
"Cože?" řekl Tortura se zdviženým obočím.
"Pardon," omluvil se Arnold, rychle se shýbl do aktovky podruhé a tentokrát již
neomylně vytáhl Spencerovu obscénní fotomontáž.
Nejdříve si ji prohlédl s výrazem notného zhnusení Tortura, potom ji ukázal do
kamery a nakonec samému Hanestovi. Ten zbledl, něco nezřetelného zasípal, načež jeho
pleť prošla celým barevným spektrem až zmodrala, pak roztrhal fotomontáž na maličké
kousíčky, vztekle praštil parukou o stůl a prosvětluje obnaženou skalpovanou lebkou
ponurou místnost odkráčel pryč.
"Vážení přátelé, byli jsme v přímém přenosu svědky hysterického záchvatu
předsedy strany Čestných a spravedlivých republikánů, Godfreye Hanesta," oznámil do
kamery klidným a zvučným hlasem Fernando Tortura.

KAPITOLA OSMÁ: NEČESTNÉ PRAKTIKY

Po příchodu domů napadlo Arnolda, opojeného monumentalitou svého triumfu,
uspořádat večer ve své rezidenci menší oslavu. Pozval většinu svých sponzorů, celé vedení
strany a dokonce i pradědečka, protože ten se zavázal přivézt část ze svých nesmírných
tajných zásob bourbonu. Poražený aspirant na funkci předsedy strany, Helmut Frick, byl
pak pověřen potupným úkolem napéct tvarohové koláče.
Už ve tři hodiny přišla sekretářka, která vilu ještě trochu vygruntovala, a od půl
šesté se začali trousit první hosté.
Nejdříve Norman Quinton, který se dostavil již řádně zřízen a frivolně štípnul
sekretářku do zadku, pročež byl udeřen její pěstí do svého nosu. Pozornost ale vzbudil
zejména doktor Szuplikowski, neboť přikráčel světácky ve zvláštním růžovém saku se
zářivě zelenými proužky a přivedl s sebou i svou lamu, jíž dal příhodné jméno Aperitivna
Ambasadorovna XVI.
Okolo osmi již byla zábava v plném proudu. Na stole uprostřed místnosti ležely
voňavé koláčky, které Frick v livreji kolemjdoucím nabízel a příležitostně i roznášel pití.
Pradědeček s Quintonem ve velkém nasávali, Aperitivna Ambasadorovna XVI. okusovala
pokojové rostlinstvo a jisté slečně Henrietě Properové se zatočila hlava a posléze omdlela,
protože se příliš dlouho dívala na sako jejího páníčka.
Sám Arnold seděl ve své ohromné lenošce, kouřil doutník a přijímal gratulace,
ale stále nikde neviděl Johna Spencera, člověka, který jeho dnešní úspěch zařídil. Rozhodl
se tedy, že mu zavolá a otáže se jej, proč nedorazil. Spencer ale nebral telefon, a tak na to
Arnold za chvíli zapomněl a šel se pošklebovat Frickovi, eventuelně si dát pár koláčů.
Druhý den ráno se rozhodl, že půjde na procházku. Vylezl před dům, roztáhnul
křídla a vesele si to vykračoval ulicemi. Brzy vypozoroval zajímavý úkaz: kolemjdoucí, kteří
neměli noviny, se chovali zcela normálně, zatímco kolemjdoucí, kteří noviny měli, při
pohledu na něj prskali smíchy či se pohoršeně mračili. Jedna paní vyřkla ba i slovo "úchyl".
Když dorazil ke své oblíbené trafice, zažádal si o Politický deník. Trafikant ale
povídá: "Už nemáme."
"Máte," řekl vesele Arnold, "támhle vzadu vidím celou hromadu."
"No dobře, máme," připustil trafikant. "Ale vy si ho nechcete koupit."
"To teda chci, to si buďte jistý."
"Věřte mi, pane Stonehenge, je to pro vaše dobro…"
"Dejte to sem, člověče!"
Trafikant mu podal výtisk a pak rychle ucukl rukou.
První strana vypadala vcelku nevinně. Když však Arnold otočil na stranu
druhou, pochopil konečně pravý význam starého indiánského přísloví: "Vždycky věř
trafikantům!"
Fotografie, kterou tam spatřil, mnohé vysvětlovala. Včetně toho, proč se John
Spencer nedostavil na včerejší večírek. Godfrey Hanest se mstil za své ponížení v televizi.
Arnold vytočil číslo na sekretářku.
"Už jste četla dnešní Politický deník?"
"Ještě ne, měla jsem moc práce s vařením kávy panu místostarostovi
Gregorymu," odpověděla sekretářka. "Váš strýček tu už od šesti ráno střílí. Ptá se, jestli se
prý nechcete připojit?"
"Kašlu na počítačové hry!" zařval Arnold na celou ulici. "Stala se příšerná věc,
unesli Spencera!"
"Kdo unesl Spencera?"
"Godfrey Hanest unesl Spencera!"
Sekretářka se na chvíli odmlčela a pak rozvážně pravila:
"No, já osobně si myslím, že tato nepříjemná situace vyžaduje, abychom se
především neprodleně a bez zbytečných průtahů, co nejdříve to bude možné..."
"SVOLEJTE SCHŮZI!!!" vykřikl Arnold a zavěsil.
Trafikant zakašlal a nejistě poznamenal: „Eh, ještě jste nezaplatil ty noviny...“
Ústředí strany Čestných a spravedlivých republikánů byla pěkná
funkcionalistická krychle postavená na rozzářeném růžovém obláčku. Nikdo z duchů, kteří
sem přicházeli se svými problémy (a vždy jim bylo s úsměvem přislíbeno, že strana se
určitě zasadí o jejich vyřešení), ani v nejmenším nemohl tušit, že dole v hlubokých sklepích
sedí právě geniální počítačový grafik John Spencer vězněný dvěma obrovskými čerty a
skládá své dokonalé fotomontáže, na nichž ovšem tentokrát figuruje jeho bývalý
zaměstnavatel Arnold Stonehenge.
Spencerovi to bylo docela lhostejné. Čestní a spravedliví republikáni jej
zásobovali spoustou zákusků, koly a slaných tyčinek a jemu za takové situace příliš
nezáleželo, koho že to vlastně kompromituje. O něco obtížnější byl pouze výběr náležitě
perverzního pornografického materiálu tvořícího základ montáží, zejména kvůli Arnoldově
nadstandardní figuře. Stejně se ale vždycky něco našlo a o to nelichotivěji pak působilo.
Právě dokončoval třetí dílo, když jej poctil návštěvou sám Godfrey Hanest.
Paruku si očividně nasazoval pouze na veřejnosti, protože odraz jeho lebky v monitoru byl
zcela nepřehlédnutelný, a tak se John ani nemusel otáčet, aby věděl, s kým mluví.
"Jak pokračuje práce, Spencere?"
"Jde to..." zahuhlal tlouštík přes koblihu. "Co říkáte téhle fotce?"
Hanest svraštil obočí.
"Sekačka na trávu?"
"Ale ne, koukněte se odsud!"
Hanest tedy poněkud změnil úhel, pak se uchechtl, olízl si rty, zamnul si ruce a
pravil: "Skvěle, jen tak dál!", načež vycouval z místnosti.
Když zavřel dveře, uchechtl se zase Spencer. Měl zvláštní smysl pro humor.
Nicméně (s velkým obdivem k Hanestově fantazii) zavřel fotku sekačky na trávu a vrátil se
zpět k rozdělané práci.
Arnold se dnes dostal na ústředí v rekordním čase, přesto v zasedací místnosti
už všichni byli a bez výjimky sebou při jeho příchodu škubli. Arnold v hrobovém tichu
doplul ke svému křeslu v čele, zabořil se do něj a pak se začal autoritativně mračit. Všichni
jej napjatě pozorovali.
"Tak, milí kolegové," řekl Arnold, "co s tím budete dělat?"
Nastala další chvíle všeobecných dramatických očních kontaktů.
"Nic?"
Stále se ozývalo masivní ticho.
"Já myslím, pane předsedo," přihlásil se nesměle mladík, zřejmě teprv nedávno
zesnuvší, jehož zvláštní účes vznikl pravděpodobně vlivem zásahu elektrickým proudem,
"že na nějaké veřejné vyšetřování případu bychom dojeli i my, když by se třeba provalilo, k
čemu jsme Spencera používali."
"Kam tím míříš, kolego?" otázal se Arnold přísně, aby projevil svou nechápavost.
"Že si asi budeme muset pomoci sami.“
"Dobrá, jmenuji tě velitelem komanda, které Spencera osvobodí a přivede mi ho
zpátky," řekl Arnold spokojeně a než mohl mladík zaprotestovat, odešel pryč, cosi pískaje.
Nešťastný chlapec byl tak loajální a hloupý, že příkazu uposlechl. Už o několik
hodin později nervózně pokuřoval za rohem objektu čestnorepublikánské centrály a čekal
na své komplice, které si během dopoledne sehnal. A skutečně, za pár minut se objevili:
Nervózní Evžen, rekordman v počtu zabití dospělých chlapů gumovými holinkami, a
Krvavý Květoslav, gangster odsouzený svého čas

Autor: Redakce

Pošlete odkaz přátelům

Diskuse