Zn. Čada - rodinná továrna na tituly

Přitom trénovat ženský kolektiv je i podle samotných sportovkyň takřka nadlidský úkol. On jej ale zvládá bez větších problémů a ve středu oslavil svůj sedmý extraligový titul za posledních devět let. Bez okolků se dá říci, že pokud má ženský basketbal svého Bobrovského, ženská házená svého Zerzáně, tak ženský volejbal má svého Čadu.

A svého Čadu už má v podstatě i hokej. Bratr volejbalového stratéga Rostislav oslavil v minulém týdnu rovněž jako kouč extraligový titul s Košicemi. „Můžeme slavit společně,“ těší Miroslava.

Českou soutěž jste proletěli způsobem start – cíl. Neprohráli jste jediné utkání a vypadalo to poměrně jednoduše. Bylo to tak i ve skutečnosti?

Výkonnostně asi ano. Nebylo to jednoduché hlavně z důvodu zdravotních. Nebýt toho širokého kádru, tak jsme měli velký problém. Tím, že některá hráčka vypadla, jindy vypadly rovnou tři nebo čtyři, tak se konec dohrával na krev. Úplně nejtěžší bylo hrát od začátku února s jednou nahrávačkou, tým už se nedal doplnit, už nešlo nikoho koupit a bylo to obrovské riziko. Ale co se týká výkonnosti, tak si myslím, že jsme udrželi hodně vysokou laťku a bylo to díky tomu, že hráčky v tréninku odedřely maximum.

Kvůli těm zraněním se nakonec dostaly do většího zápasového vytížení i hráčky, které s tím možná už ani nepočítaly. Za všechny je asi nejsignifikantnější případ Lúcie Törökové, která se s úlohou jediné nahrávačky popasovala více než dobře.

Ano je to tak, všechny hráčky se s tím vyrovnaly. Ukázalo se, že výběr hráček byl velice dobrý.

Vy osobně jste český titul vyhrál posedmé, máte ještě v extralize vůbec motivaci?

Já jsem přišel do Prostějova hlavně kvůli Lize mistrů. Je pravda, že za posledních let jsem vyhrál titul posedmé, takže už to přecejen neslavím tak bouřlivě, jako kdysi v Brně. Ale každopádně je to vždycky příjemné a letos je to pro mě zajímavější o to, že brácha udělal hokejový titul v Košicích. Tak to můžeme oslavit společně.

To není příliš známá věc, že váš bratr Rostislav je hokejovým trenérem. Navíc teprve třetím českým v historii, který vyhrál slovenskou extraligu. Sledoval jste jízdu Košic vyřazovací částí?

Samozřejmě, jsme v kontaktu pořád. Rozebírali jsme to, podporovali se. Měl to velice těžké, protože byly jeden čas na sedmém místě a měly obrovskou krizi, ale žili jsme tím oba dva.

Jakým způsobem se mohou doplňovat volejbalový a hokejový trenér?

Především tak, že pořád řešíme trénink, co a jak udělat lépe. Protože jsme v tomhle oba fanatici. Myslím si, že se dá využít obecných zkušeností z hokeje i ve volejbale a naopak.

V Prostějově jste měl v této sezoně hráčky pěti národností. Jak se vám pracovala v takovém multikulturním prostředí? Mělo to nějaká specifika, které jste do té doby třeba nepoznal?

Určitě mělo. Bylo hodně obtížné tuto různorodost týmu plného hvězd nějak skloubit dohromady. Především zahraniční hráčky, jedna vedle druhé, přišly jako hvězdy. Ale bylo potřeba, aby přijaly v družstvu svoji roli, protože nemohlo hrát devět hvězd. I ty české hráčky, jako jsou Spalová, Tomanová nebo Nováková jsou evropskými top. To bylo právě nejtěžší, dostat je na jednu vlnu, aby se vzájemně respektovaly, aby pracovaly pro tým a ne pro sebe.

To se nakonec asi do velké míry podařilo. Alespoň já jsem měl takový pocit, když jsem dělal rozhovory s hráčkami.

Tým fungoval velice dobře. Žádné problémy jsme neřešili. Bylo to vidět i na hřišti. I ten, kdo do toho nebyl vtažen, to musel z hřiště vycítit.

Na druhou stranu hráčky často s úsměvem říkaly, že vaše tréninky jsou náročnější než většina zápasů. Je to pravda?

Je to pravda. Pohybovali jsme se na hraně. S tím trochu souvisí i ta zranění. Byli jsme na horní hranici trénovanosti, ale jinak to nešlo. Cíle byly nastaveny tak, že jsme museli jít i do toho rizika, že se nějaká hráčka zraní nebo bude přetížené. Ale prostě to byla jediná možnost, jak to všechno zvládnout.

Jaký vůbec bude váš nejbližší program? Odpočinete si, čeká vás třeba dovolená?

Teď to bude hodně veselé (smích). Už v sobotu začínám se slovenskou repre na Slovensku, kde po deseti dnech budeme hrát tři zápasy s Češkami a pak odlétáme na Ukrajinu na první kvalifikační turnaj o mistrovství Evropy. Za další týden odlétáme do Anglie na druhý turnaj. Takže ještě měsíc budu pokračovat v tomto tempu a těším se na červen až přijedu do Prostějova na tenisové Czech Open a dám si už jen vínko.

Máte už nějakou představu, jakým zpsůobem budete pokračovat v Prostějově? Jestli se podaří udržet tým pohromadě a jaké budou cíle pro příští sezonu?

Co se týče podmínek pro tým, tak mi bylo vedením oznámeno, že můžu počítat se stejným rozpočtem jako letos. To je velmi pozitivní věc, protože od toho se odvíjí skladba týmu. Už teď řešíme některé hráčky. Myslím si, že budeme minimálně tak silní, jako letos. Co se týká mé osoby, tak mi vypršela smlouva, ale budeme mít sezení a budu pokračovat dál.

Dá se už teď říct, kolik hráček kádr opustí?

Drtivá většina zůstane.

V Champions League se zlepšujete rok od roku. V tom prvním jste nepostoupili ze skupiny, ve druhém jste postoupili, ale vypadli v 1. kole play off. Oba ročníky byly pro vás zároveň smolné, co se týče velmi těžkých losů. Věříte, že třetí rok by mohl být ještě úspěšnějším?

Věřím, protože není možné, abychom pořád hráli proti těm nejsilnějším soupeřům. Už se to jednou musí zlomit. Těším se na poslední sobotu v červnu a věřím, že los k nám bude tentokrát milosrdnější a do sezony vstoupíme klidněji.

Bývá to pro hodně trenérů těžká otázka, ale kdybyste měl vybrat nejlepší a naopak nejhorší moment sezony, které by to byly?

Nejlepší moment sezony byla naše výhra v Bielsko-Biala, protože díky tomu jsme dosáhli hlavního úspěchu.

A kdy vám bylo nejhůř?

To bylo taky v tom zápase. Když jsme prohrávali 2:0 na sety (smích). Ze špatného pocitu byl najednou výborný.