VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Směr Itálie: Cesta pro jedno toulavé tělo XII

ŘÍM - Tak, kde všude jsem dnes nebyl? Tak, předně ve vatikánských muzeích, nezhlédl jsem tedy ani Rafaleovu Athénskou akademii, ani Sixtinskou kapli o níž tu už šla řeč, logicky jsem nenavštívil ani blízký chrám Svatého Petra. Zdaleka jsem se vyhnul Andělskému hradu, ba i Koloseum či Forum Romanum jsem dnes pominul.

9.9.2007
SDÍLEJ:

Římský filmař. Jeho kamera zřejmě nebude digitální.Foto: DENÍK/Martin Zaoral

29. 8. 2005 18:29

K fontáně di Trevi, (tam, kde se koupala ta blonďatá bohyně ve Felliniho Sladkém životě) jsem sice nakoukl, ale dostat se přes mraky turistů až k ní, bylo nad mé síly. A podobně to probíhalo u Pantheonu, kde jsem si řekl dost, tohle nemá cenu. Jednak většinu těch věcí znám z dřívějška, jednak si na tomhle výletě nehodlám připadat jak cestující během špičky moskevského metra. A tož jsem se vydal ke kostelíku San Pietro in Monasterio a to hlavně proto, že se nachází přesně na opačné straně starého Říma, než moje včerejší vila Borghese.

Osamocený foťák

Mohl jsem tak téměř libovolně šmejdit uličkami, pojídat pizzu v místech, kde na široký dohled byl můj foťák osamocen a velmi pomalu, ale jistě se blížit ke svému cíli. Samotný kostel- nic moc, hezké prostory ovšem vybavení přeplácnuté, to jak se jej postupem věků snažili lidé pořád vylepšovat a vylepšovat dle vkusu své pomíjivé doby. Řekl bych: Typické pro celý Řím.

Naštěstí hned vedle se kulatí Tempietto geniálního architekta Bramanteho. Stavba tak malá, že se vleze do nevelkého dvora dnešní španělské ambasády.
Všechno tu ubíhá dokola: tři prstence schodů, dórské sloupy, pak balustráda, okna, výklenky a kopule.
Ovšem tak by se mělo podle mě stavět. S nápadem. A s přesným vědomím míry toho či onoho. Totiž takhle. Odeberte z Tempietta něco a všechno kouzlo je fuč. Zůstane studená nuda. Přidejte něco a zničíte ho. Zničíte rytmus, zničíte harmonii. Zkamenělá symfonie- to je Tempietto.

Kolegové turisti

Jinak k mému obveselení sloužili dnes především kolegové turisti. Jak chudáci posedávali po lavicích Pantheonu, zpocení, vysílení, na hranici fyzického i psychického kolapsu. „Proboha, kolik nám toho ještě dneska zbývá vidět?!“ Vůbec jsem je nelitoval. „Komedie- to je tragédie toho druhého,“ napsal, tuším, Woody Allen. Ale vůbec nejlepší byl jeden obou(po)hlavně blonďatý pár.

Ona, pěkná holka, manekýnka v růžových šatech si, aby jí nepadala kabelka jaksi směšně a toporně přičapla k jednomu z těch miliardy místních vodojemů a jen tak zlehka, ostýchavě se prstíky dotýkala proudu vody. On, kudrnatý a s malým Kodakem v ruce ji předváděl, jak se má správně usmívat. Vypadalo to ale, že chce ve tváři své milé vyvolat výraz křeče člověka po mozkové mrtvici.

Pravda, celá tahle zábava se sice odehrávala před Pantheonem, ovšem jak ten borec stál, tak na pozadí výsledné fotky se bude vyjímat jen a jen protější bazilika rychlého oběda, chrám páně McDonaldův. Nic proti tomuhle řetězci. Vysral jsem se na tolika jeho záchodech, že mu mám bejt za co vděčnej! Ale něco tak skrznaskrz hloupého jako ti dva, se hned tak nevidí. Ani v televizi ne.

30. 8. 2005 14:25 vlak Řím- Florencie

Jak se dostanu k pyramidám?

Když jsem si včera sundával čočky, batoh roztahanej na lavečce, přistoupil ke mně chlapík s batůžkem, plánkem města a kudy, že se jde pyramidám.
Fakt se ptal na pyramidy. Malej, hubenej skrček v kšiltovce- nepravděpodobnej turista.

Otočil jsem se k němu a posílal ho pryč, jenom moment a už se mi za zády k mému batohu cpaly dravé ruce jeho kumpána. „Táhni do hajzlu,“ strčil jsem do něj, až upadl. „Sorry, sorry, já jenom něco tadyhle,“ šmátral ten zlodějíček po zemi, jako že tam něco hledá. Na to se zvedl a odkvačil.

A teď. Ta nekonečná trapnost toho človíčka s mapou. Ty chvíle, kdy ještě cítil jakousi naprosto scestnou povinnost dohrát dokonce svou roli návštěvníka italské metropole, hledajícího cestu k vysněným pyramidám. Moc špatný herec absurdního dramatu.

Mrmlal si něco nad tou svou ubohou, zmačkanou mapou odněkud z popelnice a snažil se předstírat, že fakt netuší, kde je. Neuvěřitelnou jednu minutu. Stále měl potřebu se ke mně obracet, jako ať mu pomůžu. Přiblížit se však už neodvažoval.

Rovnal jsem si věci do batohu a kašlal na něj. Nemohl jsem se totiž rozhodnout, jestli mu mám rovnou jednu vypálit, zavolat policajty, nebo se začít smát. Konečně usoudil, že to by stačilo, že teď už z celé záležitosti odejde s čistým štítem, ještě pohodil hlavou, to jako nad mou neochotou, udělal pár kroků a rozběhl se přesně za ten samej roh, kde před ním zmizel jeho chmatáckej kámoš. Dnes jsem si pro změnu prošel drobným konfliktem s opačnou stranou zákona. Italským karabiníkům se nelíbilo, jak jsem si v kašně před prezidentským palácem Quirinalle máchal tričko. Vyháněli mě odtamtáď.

„Okey, no problemo, una momente,“ povídám a přitom ždímám ten svůj vandráckej kus hadru na jejich bezbranný boty.
„Excusa, yo camino.“ Sorry, odcházím. Nezmohli se na nic. V každém případě mokrý, chladivý tričko je ta nejbáječnější a nejtrvalejší sebeobrana proti nesnesitelnému vedru, jakou znám.

Michelangelo sobě

Taky jsem se vypravil do San Pietro in Vincoli. Cestou jsem potkal spoustu pouličních hodin. Pro člověka bez hodinek a s vybitým mobilem moc užitečná záležitost. Pokud by aspoň jedny z nich ukazovaly správně. Jé to už je pět, divíte se, po deseti metrech však zjistíte, že uběhla teprve jedna hodina z poledne. Aritmetickým průměrem tedy usoudíte, že musí být něco kolem třetí. A další ciferník vám to po chvilce jenom potvrdí. Kolik je však ve skutečnosti, neví nikdo. Ale co, nač se starat?

V tom San Pietru in Vincoli maj´ něco jako poklad. Michelangelova Mojžíše- nejpříznačnější práci vášnivého misantropa. Chlápek s dlouhým, divoce zvlněným plnovousem ponuře rozzlobenej na nedokonalost lidskýho světa, od kterýho, stejně jako od sebe, žádá příliš mnoho. Michelangelo sobě. Práce zaťatá, buldočí, do posledního zvrásnění na krku, do posledního nehtu u nohy, do posledního nečekanýho
záhybu pláště dokonale propracovaná. Když tohle sochal, tak si ten Florenťan dozajista nehvízdal. Spíš nadával. Na sebe, na lidi, na všecko kolem.
Chtěl tady cosi překonat a bál se, že na to nestačí. Ale povedlo se.

Zatím dobrý

V těchto chvílích odjíždím z Říma. Prý věčné město. Nevím. Pro mě je spíš dnešní Roma dekadentní herečka s plastikovým kelímkem v ruce. Stojí před výlohou s kýčovitě historizujícími lustry, všude se míhá spousta aut a ona neví, kam dál. Okna mýho vlaku jsou pocákaným deštěm. Co chvíli stojíme. Průvodčí se sice párkrát ukázal, ale dosud po mně nic nechtěl. Zatím dobrý…

Předchozí díl najdete zde.
Pokračování najdete zde.
9.9.2007 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

V Plumlově si na zámku pro děti z mateřinek připravili divadlo i soutěže. Dorazilo na pět set dětí.
15

Víla Plumlovíra zahrála na zámku malým dětem

Jiří Wolker

Wolkrův Prostějov odrecituje šedesátý ročník. Zve na žongléry i divadlo

Trenér Martin Cetkovský o cyklistice: Je o potu a slzách

Má za sebou velice úspěšnou kariéru, to nejlepší ho ale stejně ještě čeká. Pro pětadvacetiletého trenéra Prostějovského cyklistického týmu Martina Cetkovského cyklistika není jen práce, ale i vášnivý koníček.

Lékařská pohotovost v Prostějově rozšíří ordinační dobu

Rozšířená pohotovostní služba pro dospělé, děti i dorost bude dostupná od 1. června. Nejen v Prostějově, ale i v Přerově a Šternberku.

Kam o víkendu? Na chobotnice, vytuněná auta i dětský den

Pravidelná porce tipů na zajímavé víkendové akce na Prostějovsku.

Kamion sestřelil semafor v Plumlovské, řidič ujel

Ve čtvrtek odpoledne na Plumlovské ulici směrem do centra města jel řidič nákladního automobilu s návěsem.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies