17. 8. 2005 19:40 Vídeň

Z brněnské výpadovky mě vytáhl takovej fousatej, ježatej zrzek se smutným bachorem. Nemluva. Ale, že bere stopaře, protože s kámošem byli minulej rok stopem ve Švýcarsku, na blind si tam někde u Ženevy sehnali brigádu u benzínky, umejvali okna a žvatlali francouzsky.
Vyprávěl jsem mu, že jeden můj známej se nedávno vrátil právě z té helvétské země a že tam makal někde na farmě v horách u lidí, co jim na stěnách místo obrazů visely fotky traktorů. Trošku se jakoby zakuckal. Víc jsem z něho nedostal.

Autobusová zastávka Pasohlávky přehrada, kde mě vyhodil jeda do zdejšího kempu, má naštěstí moc hezký okolí. A tak jsem měl celou tu dobu aspoň na co koukat. Voda, kopce, zubatý hrady, bílý skály Pálavy a ještě bělejší plachty jachtařů.

Těch patnáct kilometrů do Mikulova mě nakonec vzal manželskej pár z Havířova. Lidi kolem padesátky, furt si vzájemně nahrávali na fórky a společně se tlemili. Nevím. Buď měli tak báječnej vztah, nebo se znali jen krátce. Hranice jsem se rozhodl překročit. Doslova. Tedy pěšo.

Mašíroval jsem si to tedy, za zády nechával pěknej mikulovskej zámek a jakousi kamenitou cestičku vedoucí nahoru ke kapličce. „Kam jdete?“ Hřmotně rozkročená celnice mě sjížděla upřeným pohledem. Jakoby se mě snažila oskenovat.
„Do Rakouska. Na autostop.“
„Propánajána,“ vydechla celní oficírka a údivem zlidštěla.

„Fahren Sie nach Wien?,“ otázal jsem se na první pohled kultivovanýho chlapíka ve fáru s rakouskou značkou, který mi zastavilo ani ne po půl hodince postávání na teď už rakouské půdě. Jel. Výbornej člověk. Vracel se služebně z Krakowa a hned bylo o čem mluvit- úžasný město, samá kavárnička, Wavel a hodně turistů- vím, znám, taky jsem tam kdysi byl. Ale dokonale si mě získal tím, že znal Karla Čapka. Četl Továrnu na absolutno a Válku s mloky. Moc se mu ty knížky líbily. Je strašně dobře, že nevyvážíme jenom pivo a hokejisty.

Pravidla německé gramatiky jsem prznil jak se jen dalo, ale díky tomu se kecalo celou cestu. Doporučil mi pár míst ve Vídni a taky Ferraru, italský město, jeho vůbec nejoblíbenější. Tam se teda musím kouknout!

Zavezl mě až na Floridsdorf- centrální křižovatku hromadné dopravy severní Vídně. Vedou odsud dva významné bulváry. Brünner Strasse a Prager Strasse. Pro svou cestu na periferii jsem si vybral tu pražskou. Do centra už dneska ani náhodou.

Na tramvajové zastávce se roztahoval billboard s přihlouplými karikaturami Schrödera, Blaira a jinejch evropskejch politiků.
„Jak bude pokračovat evropskej tyjátr? Vyjádřete svobodnej názor,“ vyzýval ten pamflet.

Když jsem nastoupil, přibelhal se k němu chlápek, takovej kníratej instalatér v džínsce, ukazoval na něj, potácel se, oplzle se smál a posléze zvenku hrozil pěstí jedné mojí snědší spolucestující.
Blbost s lidskou tváří. "Eurorealista", jak vyšitej.

Jeden z té armády pejsků, co se tu promenádovali, mi čichal k batohu a posléze i k nohám. „Tfůj, Max, das ist fuj,“ odtáhla jej jeho panička, ukazujíc mým směrem.
A to jsem teprv´ na začátku..!

Předchozí díl najdete zde.
Pokračování najdete zde.