Maša Paunovičová: Sochařka ze Srbska musí být tvrdší než kámen

Všiml jsem si, že vaše socha nemá název. To vás žádný nenapadl?

Tak to není. Naopak socha může mít tisíce názvů, které jí přisoudí lidé, kteří ji uvidí. Chci, aby každý, kdo si ji prohlédne, byl otevřený nejrůznějším možnostem a výkladům. Název by jej zbytečně vedl směrem, kterým chci já. Tak to podle mě nemá být. Divák má mít naopak při vnímání díla absolutní volnost.

Jak byste tedy sochu popsala?

Využívám principů, s nimiž pracují architekti. Vycházím z jednoduché kostky, kterou si upravuji podle svého. Jde mi o to ukázat, že jedna a tatáž základní forma může být podána nekonečným množstvím způsobů. Podobně je tomu i v životě. Je dobré, pokud má člověk nastavený nějaký systém hodnot. Ty by však neměly být omezující, ale spíše inspirující pro vytváření stále nových a nových způsobů života.

SOUVISEJÍCÍ VČETNĚ ANKETY: Jste pro, či proti? V parku vyroste buněčná hmota

Jak jste se k sochařině dostala?

Můj otec je malíř a už odmala jsem hodně kreslila. Malbu jsem studovala i na střední škole. V jedné z hodin jsme měli vytvořit jednoduchý plastelínový model. Chytlo mě to tak, že jsem se přihlásila na akademii v Bělehradě na obor sochařství. Po dostudování se snažím pátrat přes internet po různých možnostech uplatnění. Není to ovšem vůbec snadné, obzvláště pokud člověk pochází z některé ze zemí bývalé Jugoslávie. Překážky mě ale na druhou stranu utvrzují v tom, že mám dělat to, co skutečně chci.

Jak se na vaše rozhodnutí věnovat se kumštu díval váš otec?

Ze začátku mě od toho hodně zrazoval, protože sám dobře věděl, jak je život těžký, pokud se člověk věnuje umění. Teď je ale rád, podporuje mě a hlavně s ním můžu spoustu věcí probrat. Jeho pohled na věc bývá často úplně jiný než můj, což mi hodně pomáhá v tom, abych se stále zlepšovala.

Dá se sochařinou živit?

Sochařina mě v tuto chvíli neuživí a tak si přivydělávám prací v restauraci. Tvorba je však pro mě zcela zásadní. Jelikož jsem sama a nemám děti, mohu se jí v rámci možností věnovat na sto procent. Momentálně je pro mě to nejdůležitější v životě. Hodně mých spolužáků už rezignovalo a začalo dělat něco jiného, ale já jsem hodně umanutá. Pokud chci u sochařiny zůstat, tak musím být tvrdší než kámen, což je mimochodem můj vůbec nejoblíbenější materiál.

Stihla jste si už prohlédnout Prostějov?

Zatím jsem hlavně tady v parku, kde pracuji. Z Prostějova jsem viděla pouze náměstí, ale to mě okouzlilo. Vlastně i ostatní města v České republice se mi líbí. Možná je to ale tím, že jsem byla jen ve třech z nich. Kromě Prostějova ještě v Hradci Králové a v Kutné Hoře. (mls)