V závěru loňského roku vydali album Ohlédnutí, které se symbolicky vrací za dlouhou cestou, kterou kapela od svého založení ušla. Vojta Kocůrek se ke kapele dostal spíše náhodou. Jako technik klukům pomáhal s natáčením dema. Nakonec v ní zůstal jako kytarista. I když na techniku nikdy nedal dopustit a stále si vyrábí vlastní zesilovače. Hraním kdysi trávil všechen čas, dnes už hraje hlavně pro radost a jak říká, i když se s hudbou skončit nedá, naučil se také nezapomínat na rodinu.

Jak dlouho jste členem STRAMu a co vás k němu přivedlo?
Členem kapely jsem od podzimu roku 1994, letos to tedy bude dvacet let. O prázdninách onoho roku jsem kapele pomáhal natočit demo-kazetu, to jsem tam ještě nehrál, měl jsem na starosti technickou stránku věci. Kluci mě znali, dozvěděli se, že mám vícestopý magnetofon a obrátili se na mě o pomoc. Při té práci jsem se důkladně seznámil s jejich vlastní tvorbou a to byl myslím ten fakt, který mě ke STRAMu přitáhl definitivně. Navíc se v té době prakticky rozpadla má předchozí kapela a já bych absenci aktivního muzicírování asi dlouho nevydržel, tak bylo rozhodnuto.

STRAM znamená Sdružení tvrdohlavých rockových amatérských muzikantů. Dá se i po dvacetileté existenci mluvit o amatérství?
No, záleží, co si představujete pod slovem amatér. Já toto slovo chápu ve své původní definici, tedy jako člověka, který nějakou činnost dělá ze zájmu ve svém volném čase jako koníček, nikoli pro peníze jako zaměstnání. Takže v tomto smyslu jsme, a myslím si, že i zůstaneme, amatéry. A nestydíme se za to.

Hudbu tedy neděláte pro peníze, ale pro radost?
Lhal bych, kdybych tvrdil, že nás peníze nezajímají. Jen pro peníze se ale hudba dělat nedá. Nás muzika baví a jsme rádi, že dokážeme naší muzikou bavit i ostatní. Občas dokonce muzika dokáže udělat i něco navíc, řekl bych malé zázraky. To je například tehdy, když jsme se loni účastnili několika benefičních akcí. Letos se taky něco rýsuje a jsme moc rádi, že můžeme svou troškou pomoci dobré věci. V tom okamžiku člověk nepochybuje, že jeho snažení má i nějaký hlubší smysl.

Jak jste se dostal k sestavování vlastních „lampáčů"? Věnujete se jim stále? Je pravda, že při hraní používáte svůj vlastní?
„Vrtání se v drátech" je moje velká záliba už od mala a elektroniku jsem vlastně i vystudoval. K sestavování vlastních elektronkových zesilovačů jsem se dostal jednoduše tím, že jsem nebyl spokojen se zvukem tehdy pro mě dostupných, běžně prodávaných modelů. Tak jsem si jeden lampáč ušil sobě přímo na míru a spokojeně jsem ho používal řadu let. A používal bych ho i nadále, kdyby mi loni neodešel. Než jsem se dostal k opravě, bylo nutno nenadálou situaci rychle řešit, tak jsem se uchýlil k několika kupovaným aparátům. Bohužel se nakonec vždy ukázalo, že hrály hůř, než ten můj. V současné době jsem si pořídil asi dvacet let starý model věhlasného výrobce, je to poctivá práce, žádná Čína, a konečně mohu říct, že jsem spokojen. Ovšem až po provedení několika úprav, prostě to bych nebyl já, abych do něčeho hned nevrtal.

Jak dlouho vám trvá, než jste s nějakou písní opravdu spokojený? Jste v tomto ohledu perfekcionista?
Ano, nejsem spokojen hned tak s něčím. Možná tím ostatním v kapele lezu na nervy, ale když vím, že něco lze udělat lépe, tak nepolevím, dokud nedosáhnu svého. I když to mnohdy trvá dlouhé hodiny. Pokud je píseň aranžérsky složitější, není výjimkou, že si s ní hraju i několik dní.

Jak vnímáte hudbu? Dokážete ji poslouchat i jinak než „pracovně"?
Je pravda, že pokud už se zaposlouchám do nějaké hudby, tak ji podvědomě analyzuju, představuju si, jak asi celá skladba vznikala, proč zní tak, jak zní a jak bych podobného výsledku mohl dosáhnout já se svými skromnými prostředky. Hudbu ovšem dokážu taky vnímat jen jako kulisu, to už ale spíš dám raději přednost tichu.

Na svých stránkách píšete, že posloucháte hudbu mnoha žánrů, včetně rapu. Jaký rapper vás oslovil a proč?
Asi to bylo myšleno tak, že dokážu poslouchat hudbu mnoha žánrů. Já vlastně ani nějak zvlášť žánry nerozlišuju, muziku dělím na tu, která mě zaujme, a na tu, která ne. A kromě rocku, který mi je nejblíže, mě dokáže zaujmout třeba i zmíněný rap. Na něm obdivuju tu neskutečnou palbu slov poskládanou do rytmického, rýmovaného propletence, který ze sebe rappeři chrlí neuvěřitelnou kadencí.

Jaký byl váš zatím nejpamátnější hudební zážitek?
Rád vzpomínám na koncerty skupin mého mládí Olympic, Katapult, Turbo, Progres II… Ta poslední mě asi oslovila nejvíc, nebyl to vlastně obyčejný koncert, ale audiovizuální projekt, kterému se dnes vznešeně říká rocková opera.

Kdybyste mohl sám navštívit koncert jakéhokoliv hudebníka na světě, kdo by to byl?
Mrzí mě, že jsem nestihl navštívit skupinu Queen s Freddiem Mercurym. Rád bych také naživo viděl legendy, jejichž hity se tehdy k nám za železnou oponu dostávaly jen ztěžka, namátkou Pink Floyd, Boston, Saga, Marillion s jeho původním zpěvákem Fishem nebo Mark Knopfler. Z novějších kapel bych nepohrdl koncertem Dream Theater. Jejich letošní pražský koncert ale bohužel nejspíš propásnu.

Dá se s hudbou opravdu skončit?
Myslel jsem, že ano, ale asi bych to nedokázal. Hudba je pro mě doslova drogou a doufám, že mi zdraví dovolí se hudbě aktivně věnovat, co to jen půjde.

Vzpomínáte na své bývalé kapely?
Samozřejmě, s některými bývalými kolegy muzikanty jsem v kontaktu poměrně často. O to větší je pak radost, když se potkáme. Zavzpomínáme na staré časy, občas si i spolu zahrajeme.

Na jaký hudební nástroj jste se naučil hrát první?
Patrně to byla foukací harmonika, tehdy to byla spíš taková dětská hračka. Pak jsem nějakou dobu obdivoval hru na klavír i akordeon, ale protože si rodiče žádný z těchto nástrojů nemohli dovolit, zakotvil jsem u kytary. Tu první jsem si pořídil ze svých úspor v místním hračkářství za zhruba dvě stovky.

V kapele působíte jako všeuměl. Stříháte a upravujete videa, hrajete, skládáte techniku. Baví vás počítače stejně jako hudba samotná?
Ano, počítače mě baví. V procesu skládání hudby počítač využíváme jen jako elementární záznamník nápadů, při realizaci vlastní písničky je ovšem práce bez počítače prakticky nemyslitelná. Při zpracovávání videa to platí dvojnásob.

Jak trávíte volný čas?
Volný čas se snažím rozdělit mezi hudbu, počítač, elektroniku a rodinu. Zvlášť rodina by si zasloužila mé pozornosti jistě víc. Mám neskutečně hodnou a obětavou partnerku, bez jejíž podpory a tolerance by můj volný čas vypadal asi jinak. Radost mi dělá rovněž náš roční syn, už se těším, jak ho povedu k hudbě. Zatím se zdá, že spíš tíhne k elektronice, všelijaké dráty a kabely, za které může tahat, ho baví mnohem víc, než jakékoliv jeho hračky.

Jaká je vaše nejoblíbenější akce?
Rádi hrajeme v místech, kde se nám hraje dobře, a to jak z hlediska dobré akustiky, tak především díky skvělé odezvy publika. Z vnitřních akcí je to např. KD Klobučan ve Valašských Kloboukách a z venkovních akcí domácí, dnes už tradiční, Valašská rocková trojkombinace v Ústí u Vsetína. Na tu se vždycky celý rok těšíme.

Kdo vás k hudbě přivedl?
Když nad tím tak přemýšlím, tak asi moje maminka. To když mi odmala zpívala písničky, nebo mě brávala k tetě, která měla doma klavír. Konkrétně ke kytaře mě přivedl jeden starší kamarád z Olomouce, který jezdil s rodiči na prázdniny na Valašsko, kde měli chatu. Ty táboráky s jeho kytarou mám dodnes v živé paměti.

Kolik máte kytar? Kolik jste jich vystřídal?
Tak to nevím, jestli přesně spočítám. První kytara byla akustická, obyčejná „španělka", na kterou jsem ovšem záhy začal montovat všelijaké snímače, které přes staré rádio zajišťovaly ten správný kravál. Pak to byly různé elektrické kytary, ta poslední je snad sedmá v pořadí. V současné době mám tři elektriky, jednu baskytaru a někde ještě bude dvanáctistrunná kytara, na kterou dokonce na jednom táboráku hrál Jarek Nohavica.

V Rakousku jste hrál „na plný úvazek". Několik vystoupení denně. Nechybí vám to?
Hráli jsme tam převážně hudbu na zakázku, která nás moc nebavila, připadali jsme si spíš jako hudební prostituti. Ale každá zkušenost dobrá…

Kam se v letošním roce těšíte?
Jedna ze zajímavých akcí bude bezesporu Brumovský semafor, který se koná v areálu zříceniny hradu Brumov. Dále se těšíme na tradiční Valašskou rockovou trojkombinaci v Ústí u Vsetína, která je pověstná svou dobrou návštěvností.

Měl jste nebo máte nějaké hudební vzory?
Vyhraněný hudební vzor nemám, ovšem kytaristů, kterých si vážím, je mnoho. Za všechny bych jmenoval kytaristu, skvělého skladatele i zpěváka Davida Gilmoura z Pink Floyd.

Autor: Barbora Havlová