S Určicemi v I. A třídě zatím válčí uprostřed tabulky.

„Dokud cítím, že to klukům pomáhá, tak na hřiště jdu, ale ve chvíli, kdy to bude beze mě lepší, tak nemám problém už tam nechodit. Chci být trenér, trénování mě baví. Hraní samozřejmě taky, ale je jasné, kde leží budoucnost,“ říká devětatřicetiletý bývalý hráč olomoucké Sigmy, německého Bielefeldu či francouzského Štrasburku, který si ale během bohaté kariéry zahrál také na Slovensku, v Polsku či na Kypru.

Ovšem časy, kdy platil za hbité křidélko, které rychlostí, drajvem a technickou vytříbeností deptalo soupeře, už jsou pryč. „Po kariéře už mám trochu jinou konstituci těla,“ vykládá Kobylík s nadhledem a úsměvem. „Rád bych se dostal na příznivější váhu, ale nějak se mi to nedaří,“ krčí rameny.

Na obránci to zvládám

Na druhou stranu platný pro tým dokáže být stále.

„Je mi jasné, že kdybych zhubnul, tak budu týmu ještě prospěšnější. Na obránci to ale zvládám. Až to tak nebude, tak skončím definitivně. Spíš je problém, že kvůli vyšší váze mám hodně svalových zranění. Ta mě vyřadí ze hry častěji, než že bych nestíhal, nebo nemohl,“ popisuje.

Legenda Hané Prostějov Ivan Jančiar (v bílém) při futsale.
Legenda Hané Jančiar: Hraji pro radost, ne pro rekordy

Posun sestavou dozadu v pokročilém věku není ničím neobvyklým. Nicméně v případě Kobylíka je přece jen trochu překvapivý. Nezakotvil na stoperu, jak je obvyklé, ale na místě krajního obránce.

„To je v posledních letech podle mě, nejlepší post na hřišti a nejvíc si tam zahrajete,“ vypálí.

„Pokud je ten hráč chytrý, tak je pořád volný, protože ho nemá kdo bránit. Rozehrávka jde tím pádem hodně přes něj. S dobrou technikou, kterou pořád ještě mám, se dá určovat směr hry možná víc než z jiných pozic,“ vysvětluje.

Vyhovuje mi to. Jen s náběhy po lajně už se u mě počítat nedá. Je to spíš chůze. Dojít ke standardce a z ní dát gól, to by ještě šlo,“ směje se a dokládá, že z výše uvedených silných stránek zůstala hlavně technika. A přibyly zkušenosti. Ty by teď rád jako trenér předával svým svěřencům.

Jako trenér chci výš

Vyzkoušel si krajský přebor ve Frenštátě pod Radhoštěm i Kralicích na Hané. „Už byly nějaké nabídky z divize, dokonce ze třetí ligy. To jsou soutěže, kam bych teď chtěl směřovat. I jako trenér bych se chtěl dostat co nejvýše,“ přiznává.

Na druhou stranu Určice a I. A třídu nebere vůbec jako degradaci. „Pro mě je důležité trénovat kluky, kteří na sobě chtějí makat, chtějí se něco naučit a chtějí se někam posunout. To mě baví. Pak cítím, že to má smysl a nevadí mi ani I. A třída,“ tvrdí Kobylík, který si užívá dobrou partu, kterou se v týmu povedlo utvořit.

„Když jsem do Určic přišel, tak po prvním zápase, i když jsme ho vyhráli, nebyla do půl hodiny na stadionu ani noha. Dnes je to jinak, v pátek po tréninku před zápasem si sedneme na půl hodinky, na hodinku. Po zápase to samé, ať hrajeme doma nebo venku. To je pro mě dobrý signál a dá se říct, je to vlastně i důležitější než výsledky,“ dodává. „Kluky to baví, jsou spolu rádi a ty výsledky pak přijdou i kvůli tomu,“ je přesvědčen.